Kanadská čtveřice se dala dohromady na začátku devadesátek. Zpočátku to byla prakticky rodinná kapela, kterou tvořili bratři Chad a Mike Kroegerovi, jejich bratranec Brandon Kroeger a kamarád Ryan Peake. Začínali se sehrávat na coverech a, jak už to pro tu dobu bylo typické, drtili dokola své grungeové vzory.
Když si dnes Curb poslechnete, možná budete sami překvapení, jak tvrdá a syrová deska to (na poměry Nickelback) je. Je to grungeové album, z písní je znát, že Chad Kroeger některé složil už v roce 1993, kdy byl grunge všude a Nickelback se evidentně chtěli do této scény přiřadit. I ten Kroeger zpívá víc "seattlovsky". Možná by se jim to povedlo, kdyby se nedali na komerci, možná by se to povedlo, kdyby grunge zůstal populární i ve druhé půlce devadesátek, kdy jej z hitparád a žebříčků prodejnosti začal vytlačovat nu-metal. O raných Nickelback každopádně můžeme říct v podstatě to samé, co o britských Bush vyloupnuvších se ve stejné době – jejich debutová alba jsou jedny z posledních sytě žánrových nahrávek končící grungeové éry.
Ke grungi patří i syrové, kruté příběhy, a dokonale to splňuje třeba právě titulní píseň Curb. Chad Kroeger ji napsal podle skutečného příběhu jeho kamaráda Kirbyho, který v autonehodě nešťastně zabil svou přítelkyni, když ji jel navštívit. „Uprostřed volné krajiny se přehoupl přes kopec na prašné, štěrkem vysypané silnici a čelně vrazil do protijedoucího auta. Vylezl krvácející a hrozně potlučený, přivrávoral k druhému vozu, otevřel dveře a tam byla jeho holka. Vyplížila se od rodičů, aby za ním v tu samou chvíli mohla zajet, a on ji na té cestě zabil. Snažil jsem se představit si, co se jim oběma v těch posledních chvílích honilo hlavou, a napsal o tom Curb,“ vyprávěl později Kroeger v rozhovoru pro rádio idobi. Aby sílu příběhu Nickelback ještě zdůraznili, dali na obal debutu fotku zdemolovaného auta uprostřed silnice.
Podobně silných skladeb bychom našli víc, úvodní Little Friend, následující Pusher…jsou to esenciální pozdně grungeové skladby, které snad nemohly vzniknout jindy než v půlce devadesátek, tak jasně žánrově znějí. Jistě, není to ani zdaleka dokonalá nahrávka a našli bychom snadné cíle pro posměch. Kroegerův pokus o falzet ve Where? vyznívá jako komické hýkání, Fly připomíná v lepším případě špatný revival Nirvany a celkově je album produkčně mírně řečeno nedotažené. Ale pořád je to debutová studiovka sotva dvacetiletých kluků, kteří vyrůstali na grungi, měli ho rádi a jednoduše ho chtěli hrát taky. Je v tom sympatická autenticita a nulový komerční kalkul, tedy něco, co později budou mít Nickelback přesně naopak.
A právě tady se dostáváme k okamžiku, kdy je fanoušci začali nenávidět. S Curb a zvukově (logicky) dotaženější druhou deskou The State na sebe začali nabalovat slušnou komunitu, která ocenila, že i když grunge ustupoval ze slávy, pořád se našly nové kapely, které tu seattleskou pochodeň chtěly nést dál. Nickelback si obě desky nahráli na vlastní náklady, podle jejich webu měli v roce 2000 prodáno debutu nuzných 10 000 kusů, což z nich dělalo v očích pravověrných grungerů stylovou klubovou kapelu. Jenže pak podepsali smlouvu s Roadrunner Records, který z nich udělal komerční kolos. Kromě toho, že na dalších deskách už zněli Nickelback jako hudební anekdota, Roadrunner první dvě alba vydal znovu se vší marketingovou a PR pompou. Ke Curb udělal nový, poněkud bezpohlavní obal, kde místo vraku auta byla noční silnice, a tato změna jako kdyby symbolizovala celkovou proměnu Nickelback ze žánrové klubovky ve fešáky z MTV. A dál už ten příběh dobře známe.
Curb není dokonalá deska. Ani zdaleka, spíš naopak, má spoustu mezer a není divu, že recenzenti nové vydání v roce 2002 totálně rozcupovali. Ale je hezkou ukázkou své doby, jak pro Nickelback, tak pro rockovou scénu. A pořád stojí za poslech. S přivřenýma očima. Totiž ušima.