Eurosongu se letos zúčastnilo 35 zemí, pět dalších odmítlo poslat svého zástupce na protest proti účasti Izraele. Politická gesta jsou v této soutěži bohužel občas přítomna – vzpomeňme vítězství ukrajinského Kalush Orchestra po napadení jejich země Ruskem v roce 2022 nebo ještě předtím po obsazení Krymu až manifestační vítězství zpěvačky Jamaly.
Co do skladeb se toho letos moc nezměnilo. Přehnané zpěvačky, křečovitě free zpěváci. Mnozí z nich byli absolventy televizních soutěží typu Superstar nebo osoby s hereckou zkušeností. Možná i proto některé věci vypadaly jako z muzikálů. V jejich písních byla znát urputná snaha spojit konzervativní střední proud s novými trendy. Pánové se snažili být co nejvíc sexy (viz síťované tričko z Dánska nebo jako Nor Jonas Lovv, který přišel rovnou do půl těla). Naštěstí jen v horní části. Při tomto trendu je otázkou, kdy se bude obnažovat i část dolní. Nejdále v tom zatím letos došli Němci, jejichž zpěvačka měla na svém plavky připomínajícím úboru domalováno cosi, co připomínalo mohutné ochlupení.
Do finále se letos dostalo 25 zemí, jejichž zpěváci předvedli až překvapivě různorodou nabídku stylů. Dominoval střední proud (Izrael, Francie, Ukrajina, Austrálie a další), objevily se tendence k elektronické taneční hudbě, často inspirované čtyřicet let starým proudem nové vlny (Rakousko, Velká Britanie, Řecko) nebo lokálními folklorními prvky (Moldavsko, Kypr). Nejdále v tom došlo Chorvatsko, které nabídlo celkem úhlednou folk popovou záležitost v podobě pětičlenné dívčí party Lelek, připomínající naši Vesnu. Objevil se i jeden „metal“ – skupina Lavina ze Srbska se vyparádila jako na upíří ples, ale přinesla uslintanou romantickou baladu. V této souvislosti je třeba podotknout, že vzhledem k délce pořadu všech 25 finálových soutěžících předvedlo vykuchané podoby svých písní, jinak bychom skončili ve čtyři ráno.
V Eurovizi už dávno nejde jen o písničky. Jeho podstatou jsou dnes „videoklipy naživo“. Nešetří se efekty, zadními projekcemi, neobvyklými outfity, různými kameramanskými triky a davy tanečníků. Letos se ve vizuální oblasti uplatnily především ohně, které z pódia tryskaly, kdy to jen šlo. Nutno říct, že design písničky často ovlivňoval hlasování – hlavně u vítězných songů. Můžeme se domýšlet, že špatný vizuální návrh v podobně nudné modré barvy ovlivnil i bodové hodnocení našeho reprezentanta.
Když jsme u Daniela Žižky, šestnácté místo není špatné, v hlasování profesionálních porot byl dokonce desátý, ale ublížily mu právě nízké body z hlasování veřejnosti, která víc než pěvecký výkon vnímá celkový dojem včetně živého klipu. Poroty mu daly celkem 104 bodů, publikum jen devět. Obecně řečeno, písnička Crossroads stojí sice mimo svět Eurovize za houby, ale minimálně deset jich bylo ještě horších.
Objevily se nějaké vysloveně zajímavé skladby? Pozoruhodné bylo Finsko, které nabídlo píseň, v níž důležitou roli sehrála skvělá houslistka Linda Lampenius. Její sólo bylo snad nejlepším momentem show. Francouzská zpěvačka Monroe se předvedla se songem Regarde, který začal ve stylu Carminy Burany od Carla Orffa a pak se změnil v šanson. Zajímavé bylo i Polsko – Alicija v písni Pray přidala i trochu gospelu a soulu. Ital Sal Da Vinci hodně vytěžil z klipové realizace – scénka v pozadí chvílemi připomínala slavný film Moji přátelé nebo nějaké cirkusové vystoupení. O chorvatské dívčí skupině Lelek byla už řeč.
Proč vyhráli zrovna Bulhaři? A s tak velkým náskokem? 516 bodů oproti Noamu Betanovi z Izraele s 343 body je fakt hodně, navíc Dara vyhrála u porot i u publika. Když si vezmete její Bangaranga, hned vás napadne, že jde o následovníka balkánských skupin ze začátku tohoto století – rumunských Morandi, chorvatské Karmy (pamatujete Sedam Dana?) nebo nejslavnější z nich, moldavských O-Zone. Retro? Tradice? Balkánský pop jako pevná součást evropského kontinentálního disko popu?
Tak asi tak. Dalo by se říct, že jsme byli před vídeňskou osmdesátou Eurovizí, a budeme i po ní. A jestli jste se nedívali až do jedné v noci, řekněte si, že život je příliš krátký na něco tak dlouhého.