Juliana Hatfield patřila od devadesátých let k nejdůležitějším a nejzajímavějším hlasům americké alternativy. Novinka Lightning Might Strike připomíná, že na její schopnosti napsat chytlavou kytarovou skladbu čas nic neubral. Je to deska, která vznikala v meziprostoru osobních tragédií – od ztráty nejlepší kamarádky přes smrt psa až po matčinu vážnou nemoc. Přesto vás nahrávka nezavalí depresí. Hatfield totiž ovládá vzácné umění: umí o bezmoci vyprávět s takovou lehkostí, že se z jejích vnitřních bouří stává pro posluchače bezpečné útočiště.
Hudebně se album nese v duchu autorčina tradičního písničkářství, kde se klenuté vokální harmonie potkávají s dravostí indie rocku. Skladba Popsicle se svým drajvem a výraznou kytarovou linkou působí jako ztracený hit z éry alba Only Everything. Je to generační manifest v kostce – pod nakažlivě veselým refrénem se skrývá text o tajících snech a rozkladu mysli. Právě tento nadhled nad těžkými tématy je devizou celého alba.
V písničkách jako Long Slow Nervous Breakdown nebo Harmonizing with Myself Hatfield využívá vrstvení hlasů k vytvoření až terapeutického prostoru. Zatímco texty mluví o osamělosti a depresi, zvuk kláves a flétny ve Where Are You Now dodává nahrávce barvitost a naději. Zvukově je album neobyčejně živé; rytmika tvoří pevný fundament pro kytarové nápady, které se v Scratchers nebo Ashes noří do křehkých, téměř nadpozemských poloh.
Závěrečná All I’ve Got pak odhazuje veškerou ironii a sebekritiku a definuje podstatu desky. Hudba není jen řemeslo, je to lano hozené do tmy. Hatfield nám zde podává ruku s upřímností, kterou si člověk nevybojuje silou, ale tím, že se nebojí přiznat vlastní zranitelnost.
VERDIKT: 79 %
Lightning Might Strike je zralá a emocionálně odvážná deska, na které Juliana Hatfield proměňuje zármutek v optimistický indie pop plný naděje.