Mezi lety 1976 a 1979 nebylo před diskem úniku. Válcovalo hitparády, hrálo se v každém klubu a téměř v každém rádiu. Hudební vydavatelství na trh hrnula vinyly s taneční hudbou po tunách a lidi je kupovali jako šílení. Disco nebyla jen hudba, byl to život. V minulém Headlineru jsme si ukázali, jak společnost okrajový žánr, který vznikl původně pro zábavu menšin, přijala za svůj. Kdekdo se oblékal jako Travolta, vyrazit o víkendu trsat bylo in, a kdo se protlačil do newyorského klubu Studio 54, mohl se alespoň na jednu noc cítit jako král. Z horečky sobotní noci se stala horečka tří let.
Ale mělo to své důsledky. Fanoušci jiných žánrů, a především rockeři, s hrůzou sledovali, jak jejich oblíbená rádia mění dramaturgii na čtyřiadvacetihodinové vysílání diska. Zhrzeně pozorovali proměnu rockových ikon v krále parketů. Etalonem této proměny se stal Rod Stewart, který najednou v leopardích hadrech kroutil zadkem pod disko koulí a zpíval Do Ya Think I’m Sexy? Právě tito rockeři byli první, kdo bouchl do stolu a řekl: „Dost!“
Vyřídit si účty
Jejich nepsaným vůdcem se stal Steve Dahl, dýdžej rockového rádia WDAI Chicago. Na Štědrý den roku 1978 stanice oznámila programovou proměnu a změnila vysílání z rockové hudby na disco. A Dahl dostal padáka. O práci neměl nouzi, v Chicagu byl populární postavou. Kromě rockových pořadů byl i bavičem a zatvrzelým kritikem taneční hudby, takže dostal lano ze stanice WLUP, kde měl svou ranní show. V ní si začal s disco a stanicemi, které vypočítavě měnily program k líbivosti posluchačů, vyřizovat účty. Nahrál parodickou píseň Do Ya Think I’m Disco, v níž ve třech minutách shrnul všechno, co ho na žánru štvalo. A začal si připravovat mocný úder, který plánoval taneční hudbě zasadit.
Spojence našel v Mikovi Veeckovi, tehdejším majiteli baseballového klubu Chicago White Sox. Dnes je to sice jeden z nejznámějších týmů Major League Baseball, ale v roce 1979 se mu zoufale nedařilo. White Sox prohrávali jeden zápas za druhým a na stadion Comiskey Park s kapacitou 55 000 lidí chodívalo zápasy sledovat jen několik tisícovek nejvěrnějších fanoušků. Veeck zoufale potřeboval propagaci, spojil se proto s rozhlasovým dýdžejem a vymysleli akci, která měla na stadion přitáhnout víc lidí. Jenže se to vymklo kontrole.
„Steve Dahl tehdy začal ovládat Chicago,“ pravil v rozhovoru pro sportovní kanál ESPN Jeff Schwarz, ředitel rádia WLUP. „Tehdy jsme ještě netušili, jak moc populární byl. Ale té noci nám to všem došlo.“
Dahl dostal nápad, jak zabavit publikum mezi dvěma zápasy, které se ten den hrály. Na hrací plochu plánoval dát bednu s vinyly, na nichž byla jen a pouze disco hudba, a následně chtěl bednu vyhodit do vzduchu. Jenže se to zvrtlo. V rádiu svůj plán oznámil a vyzval posluchače, zatvrzelé rockery, kteří disco nenáviděli stejně jako on, aby si přinesli desky s taneční hudbou a přihodili je do bedny. Kdo ten den přišel na zápas s vinylem, měl vstupné za symbolický dolar. Stanice ESPN odhadla, že na stadion dorazilo neuvěřitelných 90 000 lidí, z nichž většina nebyla na baseball vůbec zvědavá. Chtěli jen vidět hořet nenáviděnou hudbu.
„Nešlo mi o nic víc než to ten večer nějak doklepat bez ostudy,“ pravil v roce 2004 Steve Dahl opět pro ESPN. „Víte, jak to myslím, kolik lidí jsem asi tak mohl přitáhnout? Pár tisíc? I tak by byl stadion poloprázdný.“
Mike Veeck mohl být spokojený, protože měl narvané tribuny, a navíc musel před prvním utkáním nechat zavřít brány, aby zabránil přeplnění kapacity. Okolo stadionu tak zůstalo několik desítek tisíc naštvaných rockerů, ještě víc jich šílelo na tribunách. Pamětníci vzpomínali, že vinyly s disco hudbou ten večer házeli návštěvníci z tribun jak létající talíře.
Armáda rockerů
Pro úplnost dodejme, že se okolo Dahla po vyhazovu z rádia a nástupu do WLUP vytvořila komunita rockerů říkající si Insane Coho Lips Army (zkráceně Cohos). Chytali rapla, sotva slyšeli taneční rytmus, a jejich heslem bylo „Disco Sucks“, které jako poznávací znamení nosili na tričkách nebo odznáčcích. Ten večer dorazily na stadion tisíce Cohos, kteří od začátku prvního zápasu svědomitě pracovali na tom, aby ve všech stáncích došlo pivo. Když se blížil vrchol (jejich, nikoli sportovního) programu, byla řada z nich už značně opilých a přestali respektovat bezpečnostní nařízení. Průšvih se blížil.
První zápas White Sox odehráli proti Detroit Tigers a, jak jinak, prohráli 1 : 4. Pak vjel v džípu na plochu Steve Dahl oblečený do armádních montérek. Obkroužil stadion ve sprše světlic a kelímků házených jeho fanoušky, pak zajel do středu, vzal si mikrofon a pravil: „Tohle je oficiálně největší sraz odpůrců diska na světě! Teď poslouchejte. Posbírali jsme všechny disco desky, co jste přinesli. Máme je tu v obří bedně a teď je pořádně odpááálíme!“
Jak slíbil, tak udělal. Vyhodil bednu do vzduchu a vytvořil na trávníku malý kráter. A protože Mike Veeck nařídil ochrance, ať hlídá brány, aby se na stadion už nikdo nedostal, neměl kdo hlídat tribuny. Několik tisíc Cohos a přiopilých fanoušků White Sox naštvaných z prohry vlítlo na trávník a začalo rabovat a demolovat hřiště. Mimochodem, byl mezi nimi i tehdy jedenadvacetiletý herec Michael Clarke Duncan, známý z hlavní role ve filmu Zelená míle. Ten po letech pro Chicago Sun-Times prozradil, že tu noc ukradl na střídačce baseballovou pálku.
Trvalo nehezkou chvíli, než na stadion dorazila pořádková policie, a ještě delší dobu jí zabralo zfanatizovaný dav zpacifikovat. Když bylo po všem, hrací plocha byla ohořelá, zdemolovaná a rozkradená. Druhý zápas neměl smysl, White Sox ho kontumačně prohráli.
Steve Dahl druhý den ráno v klidu vysílal svou ranní show. Parodicky s vážným hlasem četl titulky chicagských novin odsuzujících chování vandalů a dovolávajících se potrestání pořadatelů. „Já myslím, že většina toho večera proběhla krásně,“ řekl ve vysílání s drzostí sobě vlastní. „Až na těch pár zfanatizovaných Cohos, kteří vběhli na trávník. Zlobiví Cohos!“
Zpráva o radikální akci odpůrců diska se začala šířit Spojenými státy. Hlasy proti taneční hudbě nabíraly na síle, pořádaly se srazy, demonstrace, triko „Disco sucks“ se nosilo od východního po západní pobřeží. Rozhlasové stanice pomalu přecházely zpátky na původní program, taneční hudba začala ustupovat z vysílání i hitparád. Statistika je nekompromisní. Disco po dlouhé tři roky hudební scéně komerčně dominovalo a 12. července 1979, v den, kdy v Chicagu došlo k odpálení bedny s vinyly, bylo šest z deseti nejhranějších skladeb v Americe disco. Na konci září nebyla v top 10 jediná taneční skladba. A nešlo jen o rychlou proměnu hudebního trendu. Byla to proměna společnosti.
Útok na život
Už jsme v minulých dílech popsali, jak zásadní byla disco hudba pro menšiny. LGBTQ+ nebo afroamerické komunity se cítily na tanečních večerech svobodně. Skrze hudbu vyjadřovaly své pocity, myšlenky a touhu po zábavě bez předsudků společnosti. Právě tyto komunity noc v Chicagu a následné rychlé zaříznutí jejich oblíbené hudby zasáhlo nejvíc.
Harry Wayne Kacey, kapelník a frontman skupiny KC & The Sunshine Band (známé díky hitu That’s The Way), o léta později potkal Mika Veecka na jedné společenské akci. „Řekl jsem mu: vy jste tehdy nezaútočili jenom na hudbu. Zaútočili jste na lidi a na jejich způsob života.“
Dosud se vedou spory, nakolik se do anti-disco hnutí na konci 70. let zapojili rasisté a xenofobové. Disco svým volnomyšlenkářstvím tyto lidi vytáčelo a dávali svou nelibost najevo, to ano, ale taneční hudba by nejspíš časem odezněla úplně stejně, jako vyšumí všechny žánry, které na pár let ovládnou hitparády. Steve Dahl ten proces nejspíš jen pošťouchl dopředu. Pravda ale je, že z tehdejších hvězd tanečních parketů i televizních vysílání najednou byli v lepším případě zapomenutí, v horším nenávidění umělci.
„Bylo to tehdy jasné, rockeři versus milovníci diska,“ okomentoval dobu Kacey. „Byli jsme jako Elvis v padesátkách nebo Beatles v šedesátkách. Jasně že nás někdo nenáviděl. Vždyť jsme změnili hudbu.“
Mimochodem, Kacey patří mezi lidi, kteří v anti-disco hnutí nespatřovali ventilaci rasismu a xenofobie. „Takhle bych nad tím vůbec nepřemýšlel. Jenom se ukázalo, že Steve Dahl je idiot.“
Sám Dahl sice dodnes pracuje jako rozhlasový DJ a podcaster, odmítá ale rozhovory a nechce se ve vzpomínkách do léta 1979 vracet. Proto můžeme jako jeho finální vyjádření brát, co řekl chicagskému novináři Davu Hoekstrovi, autorovi knihy Disco demolice: Noc, kdy zemřelo disco. „Jsem už utahaný z toho, jak se musím věčně bránit nařčením z homofobie a rasismu. Ta akce nebyla proti gayům, nebyla proti menšinám. Byli jsme jenom parta děcek, co si to chtěla vyřídit s příšernou muzikou.“
Jak si ukážeme v příštím a posledním díle, někomu se podařilo pokračovat, pro jiného noc na stadionu v Chicagu předznamenala konec kariéry. Když zmiňovaná stanice ESPN v roce 2004 vytvořila seriál o historických momentech, v nichž se sport protnul s hudbou, oslovila jednu z nejpovolanějších, disco divu Glorii Gaynor, jejíž hit I Will Survive se stal hymnou LGBTQ+ komunity a jako jedna z mála žánrových písní se často hrává dodnes. „Moje první reakce byla, že je to směšné,“ vzpomínala Gaynor na odpálení bedny vinylů. „Když se vám to nelíbí, tak to neposlouchejte. A pořád si myslím, že to nic nezměnilo, pokud nepočítám, že jsme přestali používat výraz disco. Jen se tomu začalo říkat jinak, aby se neubližovalo nevinným. A jestli tehdy disco fakt zabili, tak rozhodně nezabili mě,“ dodala vtipnou narážku na její největší hit.
Gaynor správně vypíchla důležitou věc – disco skutečně zmizelo. Pořadatelé Grammy v následujícím ročníku zrušili kategorii disco, ocenění, které zavedli jen o rok dřív, když viděli, jak populárním se žánr stal. Label Warner jako první zrušil oddělení disco a založil místo toho oddělení pro „taneční hudbu“, což byl výraz, na který během několika měsíců najela všechna velká vydavatelství. Ale jak si ukážeme příště, disco se jen tak nevypařilo. Jen ho čekala proměna, skrze kterou položilo základy pro nové taneční žánry.