Sedíme před klubem MeetFactory, kde Havelka zastává pozici dramaturga, a mluvíme o novém albu, vysazování stromů, spolupráci s již zesnulými Vojtou a Irenou Havlovými i koncertování po světě. A jelikož se Václav právě vrátil z New Yorku, začínáme povídání právě tam.
Co jste v New Yorku podnikal?
Byl jsem na memoriálu svého kamaráda a mentora Johna Reynoldse, který nedávno zemřel. Znal jsem ho někdy od roku 2010, kdy jsme s Please the Trees začali jezdit na turné do Ameriky. John byl nesmírně autentická osobnost – bluesový muzikolog, který se celý život zabýval Lead Bellym a vydal o něm nádhernou obrazovou biografii.
Vedle toho pracoval jako zahradník v New Yorku, staral se o městské i soukromé zahrady a v rámci své práce ještě tajně vysazoval stromy po Manhattanu. Byl to právě on, kdo nás inspiroval k sázení stromů s Please the Trees všude tam, kde hrajeme koncerty. Podnikli jsme společně několik guerilových akcí, kdy jsme po New Yorku jezdili městskou hromadnou dopravou se sazenicemi stromů, které jsme sázeli všude možně. Napsal jsem pro něj písničku Paint This City Green, je o něm a o jeho životě. Byl jsem dojatý, když mě minulý rok pozval, abych mu ji zahrál na oslavě jeho devadesátin. Ještě o rok dřív jsme ho stihli navštívit s mými dvěma syny, Šimonem a Eliášem, během našeho roadtripu New York – Detroit – Chicago. John se mimo jiné účastnil kampaně Mluvme o stáří organizace Elpida a stál také u založení sboru Elpida, se kterým už šestnáct let vystupuji.
A teď jste se jel rozloučit…
V jedné z manhattanských zahrad, vedle budovy v Tudor City, kde John prožil většinu života, proběhlo setkání rodiny a přátel k uctění jeho památky. Rozprášili jsme jeho popel a zasadili pro něj strom. Setkání se zúčastnila i prapraneteř Lead Bellyho, která vede Lead Belly Foundation. Hrál jsem Goodnight, Irene a všichni jsme zpívali. Byl to pro mě velmi silný a dojemný okamžik. Právě kvůli tomu jsem do New Yorku primárně letěl. Vedle toho jsem vezl desky americkému distributorovi, vydavatelství Primordial Void, chodil na koncerty a výstavy, setkával se s přáteli a odehrál vlastní koncert v Brooklynu. New York je pro mě vždycky intenzivní zkušenost. Děje se tam toho moc a člověk se snaží nasát a načerpat, co jen může.
Na čem jste byl?
Hned po příletu jsem vyrazil na koncert The Messthetics and James Brandon Lewis, tedy poloviny Fugazi s jazzovým saxofonistou. Fugazi jsou pro mě celoživotně jednou z nejinspirativnějších kapel. Dalším koncertem byl skvělý písničkář Bill Callahan, pak Rhiannon Giddens v Carnegie Hall s programem The Hidden Soundtrack of America o historii rané americké hudby, Ravi Coltrane v koncertním sálu Queens College nebo kapela Sinkane v legendárním jazzovém klubu Blue Note. Vedle memoriálu Johna Reynoldse jsem odehrál ještě koncert v Brooklynu, který organizoval syn Ivy Bittové Antonín Fajt. Tonda je geniální pianista a učí v New Yorku hudbu.
Vy jste toho celkem hodně nacestoval po světě, jako muzikant i tour manager. Co vám to dalo? A jaké byly nejsilnější zážitky?
Vyrůstal jsem v Krkonoších, trochu odříznutý od světa. Hltal jsem hudební časopisy, sledoval MTV, sbíral kazety a představoval si ten vzdálený svět koncertů, klubů a kapel, do kterého se snad jednou nějak dostanu. Nakonec jsem se k tomu přiblížil přes lokální kino, kde jsem kamarádovi pomáhal s provozem a s pořádáním hudebních akcí. Chtěl jsem dělat vlastní hudbu, ale zároveň mě od začátku stejně fascinovalo být okolo muziky obecně – pomáhat kapelám, tahat aparát, sledovat, jak kdo hraje, jak funguje zákulisí a vztahy mezi hudebníky. S postupem let se z toho stala pro mě profese, přes booking, produkci a tour management. Baví mě to stále stejně.
Pro člověka z malého horského města bylo najednou skoro absurdní zjistit, že může několik týdnů cestovat s kapelami, které do té doby znal jen z desek. Třeba když jsem jel evropské turné s Butthole Surfers. Všechny přehnané historky člověk zažíval na vlastní kůži. Byl jsem „jen“ řidič, ale být toho součástí pro mě bylo skoro surrealistické. Mám rád věci, které se vymykají normálu, když za tím člověk cítí opravdovost, ne pózu.
Zažil jste to i s vlastní kapelou?
Silné bylo například i turné s Please the Trees v Izraeli. Hráli jsme festival v poušti Negev, pódium mezi dunami, kolem sekuriťáci se samopaly. Já tehdy při koncertech rád lezl mezi lidi, zpíval mimo pódium, omotával publikum dlouhým mikrofonním kabelem. Organizátoři nám oznámili, že fyzický kontakt s publikem nepřipadá v úvahu. Řekli jsme, že takhle naše koncerty prostě fungují a že bez toho hrát nebudeme. Nakonec jsme si to obhájili.
Celé to izraelské turné bylo plné podobných kontrastů. Promotéři psali dlouhé maily o tom, jak milují rokenrol, a pak jsme dorazili do klubu, kde stála dvě malá komba, a implicitní pravidlo znělo: hlavně žádný hluk. Tak jsme to pokaždé nějak pospojovali, přenastavili, improvizovali. A možná právě tohle mi cestování dalo nejvíc: schopnost fungovat mimo komfortní zónu, realizovat koncert, i když není vše tak, jak by si člověk představoval a potřeboval, ale zároveň si udržet vlastní integritu a důvod, proč tu hudbu vlastně dělá.
Když dneska přemýšlím o všech těch letech na cestách, tak nejde ani tak o exotická místa nebo historky. Spíš o setkávání.
O poznání, že hudba vytváří zvláštní mezinárodní komunitu lidí, kteří často pocházejí z úplně jiných prostředí, ale rozumí si skrze stejnou potřebu něco sdílet, tvořit nebo prostě na chvíli intenzivně žít. To je pro mě pořád jedna z nejsilnějších věcí.
S Please the Trees a fyield jste hráli i v USA, jaké to bylo?
Mě zajímalo potkat se s tou lokální scénou, s lidmi, kteří na tu hudbu chodí přirozeně, bez ohledu na to, odkud jste. Proto jsme se vždycky snažili napojit na kapely nebo promotéry, kteří už měli své publikum, aby to mělo nějaký reálný smysl. V Americe vás totiž nikdo nečeká, jste rádi, že vůbec dostanete prostor si zahrát.
Prosadit se v tom prostředí je obrovská investice – finanční, časová i mentální. Z určité perspektivy to vlastně vůbec nedává ekonomický smysl, nikdy jsme tam nevydělali ani na náklady. Organizace turné mi zabrala rok a někdy i déle. Ale získali jsme zkušenosti, vztahy a okamžiky, které se nedají převést do čísel. To byl ten skutečný zisk.
S Please the Trees jsme hráli koncerty ve všech možných prostorech, od klubů přes galerie, malé bary, a dokonce byty. Bylo to dost punkové. Museli jsme si pokaždé sehnat nástrojovku, půjčit auto, nacpat se do něj i s vybavením a jet od místa k místu.
Americké turné s projektem fyield byl trochu jiný případ. Vzniklo v rámci projektu Future Landscapes, který propojuje hudbu a klimatická témata. Nešlo jen o koncerty, vozili jsme film, vedli diskuze, přednášky. Bylo zajímavé sledovat, jak odlišně publikum reaguje, když hudba není izolovaný zážitek, ale součást širšího dialogu. Mimochodem díky tomuhle projektu se fyield stali první českou kapelou, která odehrála živou session ve studiu rádia KEXP v Seattlu, což pro nás byla velká věc.
Chodili na vás spíš Američani nebo Češi?
Upřímně řečeno hlavně místní lidi. O to nám šlo. Samozřejmě občas přišel někdo z české komunity. Ať už šlo o Please the Trees, nebo fyield, jedna věc se opakovala pořád: přijedete na místo a realita je úplně jiná než domluva v mailech. Desetkrát si potvrdíte technický rider, a pak zjistíte, že tam není aparát, který potřebujete. Člověk se naučí improvizovat a nikdy nezpochybňovat důvod, proč tam vůbec je.
Jak tyhle akce hodnotíte s odstupem? Kam vás to posunulo, co vám to dalo?
Já to dneska vnímám jako soubor drobných střípků, které do sebe postupně zapadají. Když se ohlédnu, tak vlastně žádný jeden moment sám o sobě nic zásadního nezměnil. Ale pak zjistíte, že můžete říct: hráli jsme v KEXP, vychází mi deska s americkou distribucí, spolupracuju s lidmi, ke kterým jsem dříve vzhlížel pro inspiraci.
Pokud bychom se bavili o úspěchu, tak pro mě není definovaný čísly nebo velikostí publika. Asi za největší úspěch považuju to, že to pořád dělám. Že se hudbou živím, i když často ne přímo vlastní tvorbou, ale vším okolo – dramaturgií, produkcí, organizací, spolupracemi. A že jsem si za ty roky vybudoval síť vztahů s lidmi, kteří hudbu opravdu milují a sdílejí podobné hodnoty.
To je pro mě úplně nejcennější věc. Že když pak vzniká nová deska, najednou zjistíte, že existují lidé na různých místech světa, kteří jsou ochotní věnovat tomu svůj čas, energii a talent. Ne proto, že by za tím byl nějaký velký byznysový plán, ale protože tam existuje vzájemnost, propojení na hlubší lidské a tvůrčí bázi.
Zároveň jsem nikdy neměl pocit, že existuje chvíle, kdy člověk „dorazí do cíle“. Každá deska, každé turné, každý projekt je nové dobrodružství. Investujete do toho čas, peníze, kus života, ale stejně nevíte, jak to svět přijme.
A to nejnovější dobrodružství je vaše sólová deska A Snake Crawling Up a Broken Ladder. Kde byl její počátek?
Já píšu písničky víceméně pořád. Někdy se prostě začnou hromadit a člověk si uvědomí, že mezi nimi vzniká dialog, že už to možná směřuje k desce. Jindy mě zase vede konkrétní téma a já ho postupně rozvíjím z různých stran. U alba A Snake Crawling Up a Broken Ladder ale ten začátek nebyl vůbec strategický plán typu „teď jdu udělat sólovou desku“. Začalo to mnohem obyčejněji a zároveň mnohem bolestivěji.
Povídejte…
Na začátku covidu jsem se začal potýkat s velmi vážnými problémy se zády. Prasklá ploténka, stavy, kdy jsem se prakticky nemohl hýbat. Během několika let jsem absolvoval tři operace páteře. Dvakrát jsem odmítl doporučenou stabilizaci, protože jsem věřil, že to zvládnu jinou cestou – přes rehabilitaci, cvičení, prací na sobě. Nakonec jsem se ale musel nechat přesvědčit k operaci se stabilizací obratlů. Dnes jsem šťastný, že mě nic nebolí, a cítím se skvěle, ale byla to dlouhá cesta, která dále pokračuje.
Právě tehdy se začaly rodit tyhle písničky. Ne jako koncept alba, spíš jako způsob, jak si zaznamenat, co prožívám. Najednou jsem měl spoustu času na rozjímání, protože jsem byl týdny nebo měsíce odkázaný na postel a svět se během covidu stejně zastavil. Vedle sebe jsem měl zápisník, kytaru položenou na břiše a jen jsem si potichu brnkal. Někdy jsem ani nedokázal pořádně zpívat, takže ty skladby vznikaly skoro šeptem, pobrukováním, velmi jemně. A myslím, že právě fyzické omezení zásadně ovlivnilo podobu celé desky – všechno se najednou ztišilo, zpomalilo, stalo se křehčím a intimnějším.
Protože jsme během pandemie komunikovali hlavně online a koncertní život prakticky neexistoval, napadlo mě začít oslovovat muzikanty, kteří mě dlouhodobě inspirují nebo které jsem během let potkal na cestách. Posílal jsem jim jednoduché základy skladeb a ptal se, jestli by nechtěli přispět vlastním aranžérským pohledem. Bylo to vlastně docela dojemné období – ležíte doma, nejste si jistý vlastním tělem, ale zároveň se vám začnou vracet roky vztahů, koncertů a spoluprací v podobě lidí, kteří si najdou čas a chuť do té hudby vstoupit.
Takže ano, tahle deska začala doslova v posteli. Ale zároveň vznikla z mnohem delšího příběhu: z bolesti, nuceného zastavení, z dlouhodobě budovaných vztahů i z určitého přijetí vlastní zranitelnosti. A možná právě proto zní tak, jak zní.
Jak vypadalo to přispívání od hostů? Měl jste konkrétní představu nebo jste jim spíš nechal volnou ruku?
Skladby jsem rozesílal ve chvíli, kdy už měly hotový text, harmonii a nějakou základní náladu, ale záměrně jsem nechával velký prostor otevřený. Neříkal jsem lidem, co přesně mají hrát, ani na jaký nástroj.
Spíš mě zajímalo, co se stane, když do těch písní vstoupí jejich vlastní osobnost a zkušenost.
Někdy člověk něco intuitivně očekával – třeba u Vojty Havla bylo docela pravděpodobné, že se objeví cello. Ale často mě to úplně překvapilo. Thor Harris, kterého si hodně lidí spojuje hlavně s perkusivní energií, mi neposlal bicí, ale klávesy. Tomáš Niesner, který dnes hodně pracuje s analogovými syntezátory, přidal vedle nich i banjo. A podobně to bylo i s dalšími hosty. Bylo dobrodružné už jen to čekání na moment, kdy otevřete zprávu, a vůbec netušíte, co v ní najdete.
Měl jsem rád právě tu míru nejistoty a důvěry. Bylo pro mě velmi silné, že si tolik lidí našlo čas do toho vstoupit po svém.
Postupně jsem všechny ty stopy posílal Brandonu Egglestonovi do Portlandu, který desku míchal. Brandon má mimořádný cit pro detail i pro celek, umí zachovat intimitu nahrávky, ale zároveň dát dohromady věci, které by vedle sebe člověk možná intuitivně nespojil. Proto ho beru i jako spoluproducenta. Někdy to bylo skoro kuriózní: baskytarista Matt Swanson a pianista Tony Crow poslali nahrávky na analogový pásek, které byly lehce rozladěné časem i tempem, a Brandon pak trpělivě hledal způsob, jak aranže se skladbou propojit.
Ve výsledku mě bavilo, že jsem tu desku neměl úplně pod kontrolou. Nebyl to model „mám přesnou vizi a ostatní ji naplní“. Spíš jsem vytvořil prostor, do kterého mohli vstupovat lidé, kterých si vážím, a nechal tu hudbu trochu žít vlastním životem. A myslím, že právě díky tomu na desce vznikly momenty, které bych si sám nikdy nevymyslel.
Jak moc formativní byla pro tvorbu celá ta zkušenost se zdravotními problémy?
Upřímně si myslím, že jsem tu zkušenost v určitém smyslu potřeboval. Ne tu bolest samotnou – tu bych nikomu nepřál – ale potřeboval jsem zastavit, zpokornět, zpozornět, víc se nacítit na sebe, na svět kolem sebe i na lidi okolo. Jsem od přirozenosti akční typ, ale tehdy najednou nebylo kam jít a utéct.
Nikdy jsem ale neměl pocit nějaké sebelítosti ve smyslu „proč zrovna já“. Každý člověk si v životě něco nese a prochází lehčími i těžšími obdobími. Nemyslím si, že můj příběh je něčím výjimečný. Spíš opravdu záleží na tom, jak se člověk k takové situaci postaví a jestli se pokusí porozumět tomu, co mu říká. Pro mě to byla výzva převzít větší zodpovědnost sám za sebe a začít pozorněji vnímat, co mi moje tělo, životní situace a vztahy vlastně sdělují. Na základě této zkušenosti je pro mě prioritou budování jak fyzické, tak i mentální odolnosti.
Dvakrát jsem odmítl doporučení lékařů na stabilizaci páteře, protože jsem byl přesvědčený, že to zvládnu jinak. Hledal jsem různé cesty – fyzioterapii, jógu, dechová cvičení, psychoterapii, alternativní přístupy. Dlouho pro mě bylo těžké přijmout, že možná opravdu potřebuju operaci a že budu mít v těle šrouby. A právě tohle přijetí bylo nakonec jedním z nejsilnějších okamžiků celé zkušenosti. Přestat bojovat s realitou, ale zároveň nerezignovat. Přijmout pomoc, ale ne jako prohru.
V tomhle smyslu to bylo velmi transformativní období. Ne proto, že bych věřil, že člověk musí trpět, aby mohl dělat umění – tomu nevěřím. Ale protože mě to donutilo přehodnotit tempo života, priority i způsob, jakým zacházím s vlastním tělem, energií a vztahy s lidmi kolem sebe.
A hudba v tom hrála zásadní roli. Byla to jedna z věcí, o které jsem se mohl opřít ve chvíli, kdy se mi rozpadala představa o samozřejmosti zdraví a světa kolem mě. Nepřestal jsem skrze hudbu komunikovat se světem ani sám se sebou. V době, kdy jsem často nemohl normálně fungovat, se stala prostorem, kde pořád existoval pohyb, smysl a určitá forma svobody.
Prý jste použil na albu i vaše původní stopy hlasu a kytary nahrané na telefon, je to tak?
Je to tak. Měl jsem nahraný hlas a kytaru dohromady v jednom náběru na mobil a v té podobě jsem to posílal ostatním muzikantům jako základ pro jejich aranže. Když to začal míchat Brandon, napsal mi, že se mu s tím pracuje vážně těžko. Takže jsem vokály a kytaru nahrál znovu odděleně, pořád ale na telefon. Nikdy jsem totiž nedisponoval žádnou domácí nahrávací technologií. Později jsme o tom vedli debatu i s vydavatelstvím Animal Music. Z nahrávky je slyšet, že vokály nejsou natočené ve studiu, že mají svůj specifický charakter. Padla otázka, jestli by nestálo za to je přetočit „pořádně“. Jenže pro mě bylo důležité, aby v té nahrávce zůstal zachovaný příběh jejího vzniku, aby tam zůstala stopa toho fyzického stavu a bezprostřednosti. Kdybych to celé zpětně perfektně přezpíval ve studiu, možná bych získal techničtější výkon, ale zároveň bych přišel o něco, co považuju za podstatné.
Na konci května album vydává v Česku Animal Music a souběžně vychází i v USA. Jaká od toho máte očekávání?
V té úplně pragmatické rovině budu samozřejmě rád, když se vydavatelstvím vrátí náklady. A ideálně třeba i mně. Dneska je vydání fyzické desky samo o sobě vlastně docela odvážná disciplína, takže už jen to, že se album realizovalo v téhle podobě, beru jako velkou radost a vážím si toho, že vydavatelství do realizace investuje své prostředky a energii.
Moje očekávání nejsou primárně postavená na číslech nebo představě nějakého průlomu. Pro mě je důležité, že ta deska vůbec existuje a může začít žít vlastním životem. Že otevírá prostor pro koncertování, které miluju, a zároveň mi umožňuje vstoupit do trochu jiného módu než s Please the Trees nebo dalšími projekty, kde je kapelní formát dlouhodobě ustavený a má svoji vlastní dynamiku.
Na tomhle mě baví otevřenost. Chystám se ty skladby hrát sám, někdy s dalšími muzikanty, v různých sestavách a aranžích. Neberu studiovou verzi jako definitivní tvar písní. Spíš jako jednu zachycenou podobu určitého období. Ty věci můžou dál měnit tempo, barvu, instrumentaci, můžou dýchat jinak podle prostoru, lidí nebo situace. A to je pro mě velmi osvobozující. Mám rád představu, že písně nejsou uzavřený objekt, ale živý organismus. Že pokračují dál, proměňují se, potkávají nové lidi a nové kontexty. V tomhle směru je vydání desky spíš začátek další kapitoly než finální tečka. A samozřejmě budu rád, když si ta nahrávka najde svoje posluchače, ať už tady, nebo v Americe. Nečekám zázraky, ale pokud si někdo tu desku pustí a něco mu otevře, zpříjemní den, nabídne chvíli zastavení nebo pocit, že v nějaké zkušenosti není sám, tak to pro mě má velký smysl. Kultura podle mě není primárně o výkonu nebo metrikách, ale o propojení.
Chtěl jsem se ještě na závěr zeptat na vaši spolupráci s Vojtěchem a Irenou Havlovými.
To pro mě byla spolupráce snů. Já nikdy úplně nepatřil k tomu archetypu rokenrolového života spojeného s hospodskou kulturou, která má u nás hlubokou tradici. Mnohem bližší mi vždycky byly věci spojené s kontemplací, spiritualitou, vztahem k přírodě, hledáním nějakého hlubšího smyslu v životě i umění. A právě v tom mi byli Irena a Vojtěch Havlovi nesmírně blízcí.
Vnímal jsem je jako mimořádně autentické osobnosti, které se dlouhodobě vymykaly běžnému fungování hudebního průmyslu i představě o tom, jak má vypadat „kariéra“. Jejich hudba pro mě měla vždycky zvláštní čistotu, pokoru a zároveň obrovskou vnitřní sílu. Dlouho jsem si přál je poznat a mít možnost s nimi něco vytvořit.
Nakonec k tomu došlo přes MeetFactory, když jsme pořádali koncert The Kronos Quartetu, se kterým Havlovi spolupracovali. Myslím, že jsme si s Vojtou lidsky sedli skoro okamžitě a postupně i s Irenkou. V posledních letech jejich života jsme pak měli velmi intenzivní vztah, lidský i hudební. Jezdili jsme spolu turné a trávili spolu čas, kdykoli to bylo možné.
Bylo pro mě důležité, že to nebyla jen profesní spolupráce, ale skutečné přátelství založené na sdílených hodnotách a podobném pohledu na hudbu jako na něco, co přesahuje výkon nebo průmysl. Myslím, že jsem se od nich hodně naučil, nejen hudebně, ale i v tom, jak žít umělecký život s určitou lehkostí, integritou a vnitřní svobodou. Na nové desce jsem si moc přál mít oba. Nakonec na to ale nebyla úplně kapacita a okolnosti tomu nepřály, takže na albu hostuje Vojta sám. O to víc si vážím toho, že desku ještě stihl slyšet. Měl z ní radost a byl nadšený, což pro mě znamená opravdu hodně. Je to jedna z těch věcí, které si člověk nese dál jako tiché potvrzení, že ta cesta, po které jde, dává smysl.
Seznamte se
Zpěvák a kytarista Václav Havelka je známý především jako frontman indierockové kapely Please the Trees. Mezi jeho další projekty patří Sun+Dead se synem Šimonem, Sonic Herbalism zpracovávající motivy léčivých bylin nebo interdisciplinární projekt Krajiny budoucnosti, v rámci nějž vystoupil s formací fyield i v live session rádia KEXP v Seattlu. Hudbě se věnuje i mimo pódia jako dramaturg klubu MeetFactory nebo člen pořadatelské skupiny Scrape Sound Inc., zkušenosti s koncertními šňůrami má i jako tour manager. Jeho nejnovější deskou je dlouho připravované sólové album A Snake Crawling Up a Broken Ladder, které vznikalo v období Havelkových vážných zdravotních problémů, částečného upoutání na lůžko a z toho plynoucí introspekce.