„Pojďte se posadit, pokecáme nejdřív o životě,“ přivolává k barovému pultu, u kterého sedíme, Michael Kocáb fotografa Marka Musila nachystaného pustit se do práce. Během necelé hodinky se řeč točí od náhodných témat, jako jsou technologie a sociální sítě, přes vzdálenější historii po dějinné momenty, jichž byl Kocáb přímým účastníkem. Po focení v nahrávacím studiu se s fotografem skvěle bavíme při Kocábově vyprávění, kterak jednomu americkému hudebníkovi, který mu do rohu místnosti plné fotografií i podpisů významných osobností napsal, že předběhl svou dobu, smazal z nahrávky stopu bicích. Zdály se mu mdlé, a nechal proto Klaudia Kryšpína, aby je přehrál. Potíž nastala v okamžiku, kdy se ukázalo, že původní nahrávka, která neměla zálohu, pocházela od bubeníka Yes. „Ke všemu je dobrá historka,“ říká Michael Kocáb a jednu další rovnou přidá k dobru.
To se stalo, když zemřel Frank Zappa. Byl můj blízký rodinný přítel, a tak jsem jel navštívit do Los Angeles jeho ženu Gail, abychom si pověděli o Frankových posledních chvílích. Bylo to přirozeně hodně smutné. V kuchyni se pohybovala nějaká Afroameričanka, myla nádobí, a sotva jsem se začal Gail ptát, jak to s Frankem v posledních chvílích bylo, odváděla ta druhá žena řeč pryč. Ptala se, co u nás doma, zajímala se o Havla, a nemohl jsem se proto dostat k povídání s Gail o Zappovi. Už jsem měl pocit, že se z ní zblázním, nicméně byla ochotná a uvařila mi kafe. Ptala se mě, kam mi ho má položit, což mě opět zarazilo, chtěl jsem mluvit o Zappovi a musel jsem místo toho řešit, kam má dát kafe! To je jedno, ať ho někam postaví, myslel jsem si, ale zeptal se, jak to myslí. Prý jestli ho chci pít v kuchyni, nebo mi ho má odnést do salónu. Abych získal trochu času a mohl si v klidu promluvit s Gail, poprosil jsem ji, ať ho vezme do salónu. Ani jsem nevěděl, kde v tom obrovském domě je. Když odešla, Gail mi povídá: „Prosím tě, nemůžeš ji tady prohánět po baráku, to je Whoopi Goldberg. Pomáhá mi v mém žalu a ty ji posíláš pryč s kafem…“
Tohle je, milí čtenáři, okamžik, kdy bych vám přála být přímo u rozhovoru, protože možná také nevíte, že Michael Kocáb se rád upřímně a nakažlivě směje. Pro pobavení dovolte na úvod ještě jednu historku. Tu má prý z doslechu, ale stojí za to.
Takových muzikantských trapasů se samozřejmě stane spousta. Jeden z úžasných, který stojí vždy za zmínku, se stal Evě Olmerové, se kterou jsem v mládí natáčel dvě desky. Jednou říkala, že chystá show, že celé Československo padne na kolena. „Takovou show udělám!“ Ptal jsem se, jak to chce provést, a ona to měla perfektně vymyšlené: „Postavíme na Máchově jezeře pódium do vody, fanoušci budou na břehu a budeme vystupovat těsně před západem slunce, které nám bude svítit v zádech.“ Dnes jsou koncerty na vodě běžné, tehdy to byla novinka. Jen si to představte, rudá zapadající koule, jazz, Eva Olmerová – super.
To zní báječně.
Blbě ale postavili pódium a zadní pylony se začaly propadat do bahna. První šel po pár písničkách do vody bubeník i se soupravou. Začal sjíždět, a protože se jako správný showman nechtěl vzdát, letěl nakonec komplet. Eva situaci zvládla a říkala, že stejně jsou následující písničky nejkrásnější v menším obsazení. Bubeníka ale následoval basák, a i s aparátem zahučel, pro změnu, do strany. Nezbylo mu, než hodit prsa a pro aparát si zajet následující týden. A nakonec se daly do pohybu i přední pylony. Eva pomalu sjížděla, až byla po pás ve vodě. „Nevadí, úplně nejhezčí je zpěv a cappella,“ říkala. Koncert ukončila, až když byla ve vodě po krk a musela kraulovat ke břehu.
To je moje oblíbená historka!
Jste skvělý vypravěč. Zajímalo by mě, koho ze světových hudebníků, se kterými jste se setkal, jste si naopak sám rád vyslechl?
Dobře že jste nepoložila ten dotaz naopak. To by se těžko odpovídalo, protože tihle lidi často rádi poslouchají jen sami sebe, ale jedna výjimka byla. Mick Jagger. Velmi mě překvapilo, že byl schopen normálního rozhovoru, jaký tu vedeme my. Byl nečekaně skromný a přívětivý. Poslouchal vaše otázky a pak odpovídal, filozofoval, diskutoval. Jako kdybychom se znali třeba z družiny. Rolling Stones jsou kapela, která dosáhla neuvěřitelných výšin, a on si udržel úplně civilní přátelskou úroveň. Měl jsem z něj opravdu skvělý pocit.
Měl jste příležitost s ním déle hovořit, když jste ho provázel po Pražském hradě.
Neřekl jsem si o to, jeho provázení mi dal za úkol Václav Havel, protože věděl, že by mi to udělalo radost. Ale dalo by se říct, že jsem si to psíma očima vykoukal. Bylo jasné, že někdo je po oficiální schůzce provést musí. Neuvědomil jsem si ale, do čeho jdu. Vždyť Pražský hrad detailně neznám. Čtrnáct dní jsem musel studovat každý sál. Nechtěl jsem si udělat ostudu, že se mě zeptají, co to je za sál a odpovím, pěknej viď? Hezky malovanej. To nejde.
Jak to dopadlo?
Poctivě jsem si všechno nastudoval. Byla z toho dlouhá procházka, kdy Jagger jevil živý zájem o všechno možné, zatímco jsme museli dávat pozor, aby Keith Richards nerozbil nějaké vázy či netípl cigáro o zlatý podšálek císařovny Alžběty Bavorské, zvané Sissi. S tím se naopak nedal navázat kontakt, ale kdyby tam Sissi zrovna byla, určitě by byl neskonale šarmantní. S bubeníkem šlo mluvit, ten byl fajn, stál u nás a poslouchal, i Ron Wood byl v pohodě.
The Rolling Stones ovšem nebyli jediní, kterým jste na Hradě dělal průvodce.
Podobnou procházku jsem měl i s Michaelem Jacksonem a s ním se pro změnu nedalo dostat do bližšího kontaktu. Bylo to úplně jiné. Dalo by se uvažovat tak, že byl pánovitý, ale mně se opravdu jevil jako Tutanchamon, ale mohla to být i nesmělost a možná i stud z právě probíhající kauzy. Každopádně působil jako bájná postava. Tenhle pocit, myslím, se přenesl i na Václava Havla. Před Jacksonovým příchodem jsme řešili, zda před prezidenta může předstoupit v klobouku a s rouškou, kterou nosil. Bylo mi proti mysli ho nějak omezovat, ale úředníci váhali. Jackson Nejackson, přichází do sídla českých králů a Habsburkové by mu jakoukoli svévoli určitě nestrpěli. Daliborka byla stále v použitelném stavu. Výsledek byl, že si nechal klobouk, ale roušku odložil.
Přesto jste si moc nepopovídali?
Seděli jsme v pěti – on, jeho manažer, Václav Havel, Vladimír Hanzel a já. Václav mu položil otázku, kterou ho chtěl trochu otevřít: „Pane Michaele, netíží vás břemeno vaší
popularity?“ Chvíli bylo ticho a pak Jackson povídá: „Břemeno...? To opravdu ne, proč by mě to mělo tížit? Jsem naopak rád, že prodám hodně desek.“ Vašek se nechytil se svou filozofickou otázkou, stejně jako s několika dalšími. Jackson se po chvíli odmlčel a odpovídat za něj začal jeho manažer, který byl naopak mnohomluvný. Po nějaké chvíli ho zpěvák jedním gestem umlčel v půlce slova. Ještě jsem neviděl, aby někomu tahle
zaskočilo, aniž by dokončil slovo. Načež Jackson spustil dvacetiminutovou přednášku o životním prostředí, asi tak na úrovni generálního tajemníka OSN.
Jak na vás tedy nakonec působil?
Všechny do té doby vytvořené představy o jeho domnělé jednoduchosti vzaly za své. To byla na jeho úrovni vybroušená environmentální řeč. Později jsem viděl dokument BBC, který potvrzoval jeho světu neznámé řečnické schopnosti. Při prohlídce Pražského hradu pak odpovídal slušně, ale stručně. Spíš moc nemluvil a choval se jakoby ušlechtile. Zároveň bylo i na tom, jak pózoval fotografům, vidět, že jeho talent je univerzální – i výtvarný, jeho pózy jako by nějak zrcadlily přízeň a obdiv stamiliónů fanoušků. No prostě král. Potom jsme šli s Václavem na jeho koncert a byl úžasný.
Václav Havel vás také požádal, abyste složil fanfáry pro nástup hradní stráže.
Dodnes je hrají. To už bude nějakých třicet pět let. Sklízím s tím, řekněme, morální úspěch. Finančně nic, jsem asi jediný, koho někde hrají třicet pět let, a nikdy za to nedostal ani kafe. Chodí za mnou občas ale například kněží z Arcibiskupského paláce až na úroveň arcibiskupa, že dennodenně poslouchají mou hudbu a říkají, že se jim ještě neoposlouchala. To je největší odměna.
Asi i Klausovi se Zemanem, když si ji netroufli na rozdíl od mnoha jiných věcí z odkazu Václava Havla vyměnit.
No ano. Je to vždy ve dvanáct hodin. K úplnému paradoxu došlo, když se konal koncert v Pražské křižovatce ke dvacátému výročí sametové revoluce. Seděl tam i prezident Klaus, pozdvihl obočí, a zeptal se, co že je to za podivné fanfáry, které koncert zahajují. Nevěděl, že mu je hrají každý den pod okny celé jeho prezidentské období. I k tomu se váže nádherná historka.
Povídejte, prosím.
V průběhu prezidentství Václava Havla jsem byl součástí týmu jako externí poradce. Nebyl jsem zaměstnancem Kanceláře prezidenta republiky, ale docházel jsem na některé důležité porady. Říkalo se jim „polévka“, a vždy se tam sešli šéfové hradních odborů, kancléř a lidé příslušní k problému, který se řešil. Jednou pan prezident povídá: „Přijede Osuška.“ Jaká osuška, ptám se. „No, Osuška – Jásir Arafat.“ Pro každého měl nějakou vtipnou přezdívku. Osuška, nositel Nobelovy ceny a zároveň člověk, který v určité části života byl zapleten do teroristických akcí, se chystal do Prahy. „Musíme Osušku trochu potrestat za jeho protiizraelskou politiku... No, říkat nic moc nemůžu, je to státní návštěva,“ přemýšlí Václav nahlas. „Ale napadlo mě, že až se půjde klanět k Masarykovu pomníku, zahrajeme mu dvakrát za sebou ty tvoje fanfáry!“ On tam, chudák, musel stát a poslouchat je, jsou dlouhé, a sotva skončily, začali je hrát znova. Navíc ještě jeho uším musí znít úplně kakofonicky. Jen nevím, koho tím Václav ztrestal více. Jestli Arafata, nebo mě.
Tak ta je perfektní. Líbí se mi, jak jste s Václavem Havlem nebyli propojeni jen politicky, ale i hudba se tím příběhem proplétá neustále…
Ještě se mi v tom směru vybavuje jeden příběh a ten je na film. Pořádali jsme summit NATO a měl jsem za úkol uspořádat program závěrečného slavnostního večera. Sešli se všichni prezidenti a náčelníci NATO, veškerá euro-americká nobilita. Kdyby tam hodili bombu, tak byla Evropa i Amerika bez vedení. Poslední večer se měla Česká republika blýsknout kulturním programem. Samozřejmě jsme to řešili s Havlem a jeho týmem. Uspořádala se úžasná obrovská večeře a potom si pan prezident přál směs největších hitů – Ódu na radost jako evropskou hymnu. Kus Vltavy, kus francouzské hymny Marseillaisy, kterou ve své písni použili i Beatles, tedy i jejich skladbu. Protože jsem večer organizoval, neměl jsem čas psát partitury, a poprosil jsem o ně Michala Pavlíčka. Jmenovalo se to Oslava svobody a zpívat měli operní pěvkyně Klaudie Dernerová, Hůlka, Střihavka a moje maličkost. Na jednu ze schůzek přišel Václav úplně zelený, že jsme v háji, protože Střihavka nechce zpívat do moučníku. Měli jsme to zpívat k závěrečné kávě a dezertu, a to Kamil Střihavka striktně odmítl. Jeho manažer trval na tom, že to má ve smlouvě. Václav Havel měl blízko k rockové hudbě, ale v té chvíli spíše k infarktu. Odmítal Střihavku vyměnit, ale nešlo to ani posunout, až prezidenti dojedí – prý už tam pak nevydrží a protokoly to odmítají. Nikomu z nás se Střihavku nepodařilo přesvědčit.
Jak to dopadlo?
Přibyla další komplikace. Ukázalo se, že nemáme práva na All You Need Is Love od Beatles, což jsem k té Marseillese zařadil. Psali jsme Paulu McCartneymu i Yoko Ono, ale nepodařilo se. Nakonec pan prezident říkal: „Mám nápad, jak vyřešíme ta autorská práva. Myslím, že není špatný, asi by mohl i vyjít, že v tom případě bychom to mohli udělat,“ uvedl svůj návrh. „My se na ty práva vy……!“ A vyšlo to. Ale sázka na to, že se Střihavka nakonec podvolí, ta nevyšla. Úplný kocourkov. Nakonec Havel rozhodl, že nezbývá než vyjednávat s prezidenty, aby se vzdali moučníku. Po úvodním vzdoru francouzského prezidenta a za pomoci Bushe to nakonec dopadlo. Střihavka vyhrál nad všemi.
Vy sám jste v něčem takhle tvrdohlavý?
Ne ne, dlouho jsem dělal politiku a uvědomuji si společenský kontext. V tomhle případě bych opravdu neměl co řešit. Také vnímám význam a sílu slova kompromis, což někteří lidé mají za téměř pejorativní slovo. Ale bez něj se v politice nedostanete nikam. Základní prostředek mezinárodní diplomacie je, že něco uhrát můžete a něco ne.
Koneckonců to tak musí fungovat i v kapelách.
I to je pravda. Jsem na to zvyklý. Kompromisy jsme dělali i v průběhu odsunu sovětské armády. Když za mnou přišli ekologové s tím, že sice oceňují, jak to ženeme, ale že se máme zamyslet, jestli je to nejsprávnější metoda. „Myslíte, jako že by bylo lepší, kdyby tu ještě chvíli setrvali?“ ptal jsem se jich. Ne všichni, samozřejmě, ale někteří z nich upozorňovali na významné ekologické škody a že bychom je měli donutit si to po sobě alespoň částečně uklidit. „No jo, ale to tu zůstanou dalších 20 let,“ namítám. Sověti zaneřádili vojenské újezdy, jak jen to šlo. Miny, granáty, porušené podzemní nádrže kerosinu, vylité chemikálie, černé stavby atd. atd.
No jo, ale to vy víte, že životní prostředí je důležité, ale aby Rusové byli pryč…
… je důležitější. Přesně. Říkal jsem jim, že miluji životní prostředí, ale tohle je daleko vyšší priorita.
Vy teď píšete operu, jež je inspirovaná i současným děním na Ukrajině. Když vznikalo libreto, které zde leží na stole, uvedl jste, že s jeho spoluautorem Michalem Horáčkem možná počkáte, jak konflikt dopadne ve skutečnosti. Libreto už je ale hotové.
Ano, a Michal už napsal i všechny skvělé texty. Ale obávám se, že operu budu mít napsanou dřív, než se konflikt vyřeší. Když jsme s Michalem Horáčkem tvořili dějovou osu, přihlíželi jsme i k celému spektru českých dějin. Jak jsme se chovali v průběhu husitské revoluce, po Bílé hoře, roce 1848, ve stěžejních okamžicích za Hitlera, v roce 1948, během sovětské nadvlády, 1968 a tak dále. Nedotýkáme se těch situací konkrétně, ale vycházíme z nich. Základním tématem totiž je, jak se má národ zachovat v situaci, kdy stojí proti nepřemožitelné přesile. Když nemá šanci se ubránit. Tenhle pocit jsme měli v roce 1939, protože jsme neznali tajnou domluvu vrchního velení Wermachtu. Nejvlivnější generálové se tehdy sešli a dohodli se, že jestli v Československu Hitler bude prolévat krev, zabijí ho. To jsme nevěděli. Mysleli jsme, že všichni stojí za ním. U nás a před tím i v Rakousku to ovšem proběhlo relativně klidně a odhodlání zmíněných generálů vzalo za své. Po dobytí Paříže už veškerý jejich odpor ustal.
Je to poučení pro dnešek?
Ukrajinci jsou v situaci, kdy je pravděpodobné, že jejich vlastní síly nemůžou stačit na obranu celého území před Rusy, kteří přešli na válečnou ekonomiku a nešetří svých lidských zdrojů. Jsou do velké míry závislí na pomoci západního světa. Pokud by však byla nedostatečná, byli by postaveni před rozhodnutí buď ruský diktát přijmout, s čímž máme své vlastní zkušenosti, nebo se dát na odpor do posledního muže. Mezitím je spousta variant. Od osobní statečnosti přes guerilové války až po shrbení se či různé typy kolaborací a zrad. To všechno v té opeře máme, ale usazujeme to do jakéhosi bezčasí, abychom zůstali v obecnější poloze. Zůstává to jako základní filozofický problém.
Tušíte, kdy bude opera, která se jmenuje Vyhnání ďáblů z Arezza, uvedena?
Uvidíme. Napsat operu, to je nelehká věc! Nechci být pod žádným časovým tlakem. O provozních záležitostech se budeme bavit nejdřív, až budu mít hotových minimálně devět desetin.
Jaká je hudba, kterou jste zatím složil?
Podívejte na ten obrovský monitor, musím na něj dostat celou partituru, asi třicet osnov. Potřeboval bych ještě větší. Jedu od začátku, nevím, jak to dělají jiní skladatelé, nenašel jsem žádný návod. Možná by šlo začít nějakými áriemi, ale jedu prostě od začátku. Hodně řeším, do jaké míry má být hudba konsonantní nebo disonantní. Harmonicky a melodicky libozvučná, či tvrdá moderna. Odyssea jsem komponoval víceméně v neoromantickém stylu, ale doba i můj hudební vkus se posunul a dnes bych měl tendenci k tvrdé kakofonické moderně. Té ovšem svědčí spíše orchestrální tvorba. Vokální a sborové party vyžadují určitou plynulost, splavnost i lyriku, a kakofonie je navíc těžko zpívatelná. Takže budu kombinovat.
Vy jste ale nikdy nechtěl posluchače příliš hladit po srsti, pokud se nemýlím.
Ano, ale člověk to dělá nejen pro sebe, ale i pro posluchače. Je to velká kláda. Kdyby šlo o malou skladbu, nic neřeším. Nehledě na to, že mám i ke konsonanci blízko, zase si ji nesmíte představovat jako primitivní písničku. Mám velmi blízko i k církevní hudbě, která je libozvučná. Například Dvořákova Stabat mater je pro mě vrchol. Kdybych ale psal symfonii, tak bych to asi taky neřešil a šel bych do úplné moderny.
Proč je to rozdíl?
Orchestr to unese, ale zpěv je něco jiného, o tom už jsem mluvil. Druhá otázka je, zda mám rezignovat na to, v čem se vlastně cítím nejlépe, a použil jsem to i v Odysseovi – spojení rockové a elektronické hudby se symfonickou. V tomto případě ale plánuji zůstat na bázi symfoniky, možná jen s elektrickou kytarou. Jde o reprodukovatelnost díla. Když přidáte elektronické nástroje, baskytaru, bicí soupravu a různé groovy, těžko to budou hrát i jiná divadla. Příliš to zkomplikujete. Poslechl jsem si hodně mladých tvůrců, kteří jdou do úplné moderny, ale buď angažují nějakého geniálního instrumentalistu, nebo to napíší příliš komplikovaně – a pak se jejich několikaletá práce dočká jen několika provedení, protože po nich nikdo jiný ji nezahraje. Příkladem může být famózní Frank Zappa, který má skvělé, ale strašně těžké partitury vážné hudby. Proti tomu jsou smetanovské či mozartovské partitury, které může hrát jakýkoli výborný orchestr. A to je taky důležité, protože hudbu neděláte proto, aby ji pak už nikdy nikdo neslyšel. Existuje ovšem i opačný problém: příliš jednoduchá hudba – celé tóny ve smyčcích. To se někdy týká například filmové nebo divadelní hudby, pokud zazní požadavek tzv. zunění. Tedy jemné podkladové hudby, kterou pak překryje vrzání dveří, jízda auta a dlouhé dialogy.
Pořád ji ale děláte, teď zrovna všichni viděli Svatou s Jiřinou Bohdalovou a hudba je vaše práce. Přiznám se, že jsem film neviděla celý. Obhajoba toho, že si někdo ukradl cizí životní příběh, mě spíš pobouřila.
No, to je velmi komplikované dilema. Co je cennější? Informace o zvěrstvech v gulagu i za cenu, že osoba, která je sděluje, se za vězeňkyni pouze vydává, nebo osobní integrita, která lež vylučuje? Já osobně bych se za někoho jiného vydávat nedokázal, ale ta paní skutečně existovala. A film končí nerozhodně: novinářka krádež cizího příběhu pardonuje a dcera dotyčné osoby ne. Nicméně ten rozpor je obrovský, pořád jsme se o tom všichni během natáčení bavili.
Nicméně proč jste se rozhodl na filmu pracovat?
Jiřinu Bohdalovou mám zařazenou jako mimořádnou osobnost naší kinematografie. Je na scéně asi 87 let a ve svých 93 letech si vyšvihla fantastickou roli. Jiřina je jedním z fenoménů, jako byli Vladimír Menšík nebo Vlasta Burian, a stále je s námi. Navíc film se natáčel v domě mých rodičů. Vybrali ten dům, aniž by věděli, že patří nám. Během natáčení jsem ho hlídal a viděl jsem, že vše probíhá v harmonii, pohodě, v klidu. Všechny tři herečky byly výborné. Pak už jsem chodil i do ateliérů, kam přenesli interiér našeho domu, což byl také zážitek. A protože Jiřina, se kterou se přátelím už od 90. let, to tak chtěla, dostal jsem od Jirky Stracha nabídku a rád jsem ji přijal.
O nové desce Pražského výběru se hovoří řadu let. Před dvěma lety jste v rozhovoru s Honzou Vedralem říkal, že její problém je, že je to „každý pes, jiná ves“, protože jste na ni autorsky oproti starším deskám Výběru nepřispěli jen vy s Michalem Pavlíčkem, ale všichni. Když už se ji několik let nedaří dokončit, neuvažovali jste, že byste místo ní nahráli jinou, novou?
Jinou, novou? No to je dobrý, a co asi tak budu dělat s touhle? Ale je to dobrý nápad. Nedávno jsem uvažoval o něčem podobném. Že vezmeme Adieu C. A. – koncert na oslavu odchodu sovětských okupantů, a zpracujeme ho studiově. Dělali jsme to tehdy veliké, byla to totiž jediná „státní“ oslava, a je tam spousta písniček, které nevyšly ve studiových verzích. Písně existují jen na záznamu toho koncertu, který není moc dobře nahraný. Říkal jsem Michalovi. „Pojďme udělat jako základ desky tyhle staré pecky, které ale mají pel Výběru. Přesto je nikdo nezná – slyšela jste někdy o Pražským buranovi, Čičolíně? Určitě ne. I já je nedávno, když jsem se na to díval, slyšel asi po dvaceti letech. Přitom jsou to klasické výběrovky. Nemuseli bychom se do toho zpětně dostávat teď, když už jsme jinde. Naše debata neprobíhá kategoricky. Spíš si řekneme, jó, někdy to uděláme. A to někdy znamená… v nedohlednu…
Že mohou být staré písně v novém kontextu neskutečně působivé, dokazuje vaše letošní verze Sebastiána z vašeho sólového alba Povídali, že mu hráli. Vznikla v Izjumu, nahrála ji s vámi klavíristka Anastasia Shcherbakova z Avdijvky.
Přijela s tím, že je doma klid, o pár dní později byla Avdijvka v rukou Rusů. Projížděli jsme krajinou téměř na hranici fronty. Drželi nás za dostřelem artilerie, ve Slavjansku jsme předávali sanity, spali jsme na vojenské základně poblíž Slavjansku a také například v Charkově v době, kdy sto metrů od hotelu Rusové ostřelovali ukrajinskou vojenskou základnu. Bylo to dramatické. Do Kyjeva dopadaly už i Kinžály. Když jsme první den pozdě večer dorazili do Kyjeva, probudily mě uprostřed noci vzdálené detonace. Vyšel jsem na balkon, i když to bylo ostře zapovězeno, a slyšel jsem rakety protivzdušné obrany. Na aplikaci jsem se přesvědčil, že téměř celá Ukrajina je pod raketovým útokem. Vzal jsem si helmu, neprůstřelnou vestu… a byl jsem ale připraven na okamžitou evakuaci. Bydleli jsme ve dvanáctém patře hotelu na Majdanu. Za nějakou dobu už nás hnali dolů, abychom se ukryli. Dlouho jsme čekali, ale když poplach neustával, projeli jsme Kyjevem a vydali se směr Charkov. Ale ten byl také pod palbou. V noci dorazila naše kolona do Izjumu a pak pokračovala se zhasnutými světly na vojenskou základnu někde hluboko v lesích.
Šílené… Jaké to bylo v takovém prostředí zpívat?
Druhý den jsme se vraceli točit do Izjumu. Chvíli to bylo na Air Alert čisté, ale v průběhu natáčení to opět začalo. Izjum je ale rozmlácený, nejdou sirény, tak jsme to nevěděli. Viděli to jen vojáci v aplikacích, a když jsem se jich pak ptal, proč nás nepřerušili a nehnali do krytu, tak mi řekli, že to nešlo, protože nám zrovna běžela kamera. To už je vyšší stupeň otrlosti. Je to tam šílené, ale je to důležité vidět. Co bylo velmi statečné, že tam Míša Kaščák částečně přenesl festival Pohoda a hrály tam slovenské i ukrajinské kapely. V průběhu festivalu taky začalo bombardování, ale to proběhlo jinak. Existuje striktní nařízení týkající se společenských akcí – okamžitě do krytu! A tak byl festival přerušen a během pěti minut se všichni odklidili do podzemí. Naštěstí to trvalo jen půl hodiny, tak se všichni zase vrátili a pokračovalo se. Mně tady už nikdo nic vykládat nebude. Chrabrost Ukrajinců je nevídaná věc. A je potřeba jim jen pomáhat a pomáhat až do vítězného konce. Nic jiného.
Aftershocks
Kromě opery v současné době Michael Kocáb pracuje na druhém albu projektu Aftershocks, v němž bude zpívat tentokrát v kombinaci: čeština-angličtina. „Dělám to se světovými muzikanty, se kterými bych chtěl hrát, i kdybych žil celý život v Americe,“ říká Michael Kocáb o baskytaristovi Billym Sheehanovi, bubeníkovi Virgilu Donatim a kytaristovi Glennu Proudfootovi, s nimiž v roce 2004 vydal první společnou desku nazvanou Aftershocks.