zpíval před pětatřiceti roky Franta Sahula se Třemi sestrami ve svém nejslavnějším songu. Dnešní Portu by asi nepoznal. Na konci osmdesátých let to byla masová, víc než třicetitisícová akce v Plzni, dnes je to třítisícový festiválek v lesním divadle v Řevnicích u Prahy. Nepoznal by ani žánr, který dnes Porta představuje. Akce, která před padesáti devíti roky začala jako přehlídka trampské hudby a tím i jakéhosi návratu ke kultuře první republiky, prochází pravděpodobně nejradikálnější proměnou ze všech žánrů domácí populární hudby. Alespoň ve své amatérské soutěžní části. Má to logiku – zásadní změny v pop kultuře vždycky přicházely zdola a bylo jen na pánech z showbusinessu, aby rock´n´roll, punk, metal nebo cokoli takového dalšího dokázali správně uchopit a monetizovat, jak se dnes říká.
V čem byla ta největší bomba Porty? Mezi sedmadvaceti soutěžními kapelami se neobjevila ani jedna trampská nebo bluegrassová kapela. To možná už nepřekvapí. Ale nebyl tu ani jeden osamělý písničkář s akustickou kytarou. Ve většině případů bych se dokonce bál všechny účastníky soutěže – ať hráli to či ono - nazvat folkem!
Dovedete si představit, že celou soutěžní přehlídku zahájil čtyřiačtyřicetičlenný smíšený pěvecký sbor MOLYDURY, který zpívá písničky své sbormistryně Terezy Staňkové? Nepatří to spíš do klasické hudby? Ferdinand Sládek, Zdeněk Lukáš nebo Petr Eben se při práci na svých sborových kompozicích často inspirovali lidovými písněmi, stejně jako prapůvodem folku jsou taky lidové písně. Ale i tak je to divné, že? Pod folkem, který je hlavní nálepkou Porty, si představujeme něco jiného. A to jsme teprve na začátku.
Největším překvapením přehlídky byla ale skupina POLE, která vyhrála Portu za píseň Únor 2018. Posun k různým podobám rocku je druhá strana nové portovní tváře. Stejně jako v případě Molydurů se s touhle kapelou dostáváme k otázce, co je folk. A jestli je Porta ještě folkový festival. Měli jsme co dělat s výbornou kapelou, jak už nedávno konstatovala recenze na jejich nové album v Headlineru (ostatně nebyli jediní, kdo se na recenze v Headlineru ve svých portrétech v programu Portýr odkazovali). Hrají rock, evidentně inspirovaný Nickem Cavem, tedy jakýsi neurčitý hudební žánr, v němž se prolíná kdeco s kdečím. A to jsme přitom na Portě, která měla za časů Sahulovy písničky pověst přísně definované, až rigidní přehlídky trampské, country a folkové hudby!
Porta se přitom i tehdy pod pokličkou nenápadně měnila. Nejdřív to byl opravdu trampský ráj, pak Ryvolové nastartovali proměnu, za níž je staří trempští bardi prokleli, ale která zároveň přilákala folkovou generaci a s ní občas i politický protest. Do hry vstoupilo také country, dokonce i to až popové. A v posledních letech se směřování Porty stáčí k tomu, co je hůř a hůř zařaditelné a nepojmenovatelné. Napadá mě termín ALTERNATIVNÍ FOLK, který se občas ve světě také objevuje. Pod tuhle čepici se vejdou kdejaké akustické nebo semi-akustické experimenty, nekonformní texty, fúze s alternativním rockem nebo s elektronikou, která určitě v některém z příštích ročníků na pódium určitě také přijde.
Porta jako scéna alternativního folku? Je to marketingově uchopitelné? Není to pro běžného návštěvníka řevnického festivalu šílený krok stranou? Alternativu máme rádi my hudební žurnalisté a zarytí fanoušci, ale davová záležitost to není. Proto je to taky alternativa, ne?
To je klasický marketingový problém. Máme značku, která má stále velkou hodnotu, ale už úplně jiný obsah. Co v takovém případě udělat, abychom neztratili své současné publikum, kterému se současná produkce líbí, ale nové označení náplně by ho možná vyděsilo, a zároveň získat nové, mladé okruhy návštěvníků a posluchačů, které tohle označení naopak láká? Možná bude proto lepší mluvit o „portovní hudbě“?
V každém případě se temně působící Pole líbilo i folkovému bardovi Slávkovi Janouškovi, který už jako porotce v oblastním kole vybojoval čtveřici místo na slunci. Autorská Porta za píseň Únor 2018 jim byla udělena zaslouženě. Možná i za jediný výraznější moment protestu, který se na téhle Portě ozval: „Do dějin se cpou zas ty stejný divný lidi/ Opijou davy a pak vezmou si, co vidí/ Jen hluboko uvnitř se mnou cloumá zlost/ Blbci už jsou zase hrdý na svou blbost.“