Jenže jak to s rozhovorem bude? Po poslední písni kapelu Leoniden fanoušci doslova odnesou z pódia k merch stánku a je skoro nemožné se přes ty davy k jejich zpěvákovi dostat. Čekám a sleduji, kolik z nich se s mrňavým Němcem chce fotit. A jak se přitom on neúnavně směje a má radost za každou pochvalu, kterou od fanoušků slyší. A že jich bylo! Zcela zaslouženě. Leoniden v Praze předvedli opravdu parádní koncert. Když jsme se konečně usadili do již prázdného sálu pražského klubu, svoji první otázku jsem si ještě pamatoval.
Tak co, bylo české publikum nakonec nejlepší na turné? Vyhráli jsme?
ANO! Nejsem lhář a nemám rád, když kapely používají tohle klišé „jste nejlepší fanoušci“ a podobně. Včera jsme hráli ve Vídni a bylo to skvělé, ale po dnešním koncertu si říkám, k čertu s tím, chci se přestěhovat do Prahy! Byl to parádní zážitek.
Jste tady celkem populární…
Ano, to je pravda, po Německu jste asi největší neněmecky mluvící země, kde máme tolik fanoušků.
Možná proto, že zpíváte anglicky. Není tu taková jazyková bariéra, jaká by byla, kdybyste zůstali u rodné němčiny.
Anglicky zpívající kapely jsou všude, i vy tady máte určitě spousty českých kapel, co zpívají anglicky. Jenže my v Německu zase tolik anglicky zpívajících kapel, kolik by se mohlo zdát, nemáme. A když už, tak se věnují spíše popu. Musíme poděkovat festivalu Rock for People, za prvé jejich line-up je každý rok naprosto fantastický! Mají tam klasická velká jména, ale i spousty těch menších a zajímavých kapel – my měli to štěstí, že jsme si tam mohli zahrát snad třikrát nebo už čtyřikrát. A určitě i to nám pomohlo si tady vybudovat takovou základnu fanoušků.
Když jsem vás viděl na Rock for People poprvé já, přivezli jste si vlastní pivo, proč už ho nevozíte?
To je pravda, to jsme s sebou měli. Udělali ho pro nás v pivovaru v Lipsku a my ho vozili všude, kde jsme hráli, až jsme ho všechno vypili. Ale vozit pivo sem, do země, kde máte to nejlepší pivo, je hloupost. Naše oblíbené je to s kozlem, který lokty drží korbel plný piva. Přijde nám to legrační, ale zároveň se nám to líbí.
Jak silná je v tuhle chvíli indie kytarová scéna v Německu? Vím, že kamarádíte například s Kraftklub, ale kolik takových kapel tam u vás máte?
Jak jsem zmínil, není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Spousta kapel se sama škatulkuje do indie, ale je to normální pop. Všichni doufáme, že po fázi popularity elektronické hudby se vrátí staré dobré kytary, ale jde to pomalu. Je to těžké, velké labely u nás tlačí kapely, které moc nevyjadřují názory, prostě jen zpívají obyčejné písničky bez nějakého hlubšího sdělení, ale myslím, že to se děje všude po světě. V Německu se prostě pořád bude chodit hlavně na kapely jako Rammstein a Scooter než na nezávislou scénu. Na druhou stranu prostě spojení „kytarovka z Kielu“ nezní tak sexy jako „kytarovka z New Yorku“, že jo.
S kapelou jste začal v roce 2016, co pro vás bylo spouštěčem, že jste se pustil do hudby?
Asi to není nic originálního, každé dítě jednou někde v televizi vidí nějakou kapelu a řekne si – tohle chci taky! Cítí tu magii, to kouzlo, co hudba umí, a prostě jde a založí si vlastní kapelu. Pro mě to tak bylo. A v té televizi hrála Nirvana. Poté přišlo období emocore a to mě zasáhlo. Hudba mi pomohla a vytáhla mě z temných míst. A to by hudba měla dělat. Všimni si, že naše texty nejsou úplně z nejveselejších, muzika to jo, ale texty úplně ne. Chtěl bych, aby naši posluchači zažívali, co já. Aby jim hudba pomohla v těžkých momentech jejich života, kdy se cítili smutní, nešťastní a na dně. Těžký moment pro mě bylo rozhodnutí mezi tím, jestli mám chodit do práce a mít kapelu jen jako koníček. Anebo dát výpověď a vsadit vše na hudbu. Rozhodl jsem se pro to druhé a vyšlo to.
Mluvil jste o textech, skladba A Milion Heartbreak Songs z vaší aktuální desky je asi přesně ten případ, který popisujete, ne?
No přesně! Text vychází z mého vlastního zážitku – občas píšu texty pomocí autopilota, prostě začnu psát a vzpomínat a najednou to ze mě padá ven jakoby úplně samo. Pak jsem si uvědomil, že jsou to často písničky o rozchodech a nešťastné lásce. A napadla mě ta myšlenka o milionu rozchodových písní. Jasně že rozchody – a hlavně ten první – jsou pro každého určující a fundamentální zkušeností. Otřese to samou podstatou toho, kdo jste, zároveň každý rozchod mě posouvá a bez nich bych nebyl, kým jsem dnes. Ano, napsal jsem milion rozchodových písní a budu je prostě psát dál.
Kde se ve vás bere ta energie, která z vás během vašich koncertů vysloveně stříká? Při tak dlouhém turné, jaké jedete, se přece musí stát, že se vám někdy už prostě nechce a nemáte náladu.
Stane se to, ale nikdy ne celé kapele najednou. Je to úplně přirozené, ale jsme tady pro sebe a snažíme se toho druhého zvednout a pomoci mu, dodat mu tu energii a radost. Navíc koncert je jen hodina a půl a zbytek dne se můžeme zase válet na gauči a fňukat nad životem, že jo. Kde se v nás bere ta energie? Asi z té radosti, máme velké štěstí na to, jaká kapela jsme a jaké fantastické fanoušky máme – doslova nás to nabíjí.
Jedna moje kamarádka mě požádala, ať se vás zeptám, proč pořád na Instagramu děláte storíčka v němčině – a když už je děláte, proč k nim neuděláte titulky?
Vzkaž, že se to změní, slibuju! Aspoň ty titulky. Řešíme to občas v kapele a já říkám, nebuďte líní a aspoň to tam dopište, ať z toho mají něco i fanoušci, co neumí tolik německy. Vždyť chceme být mezinárodní kapelou. Zapracujeme na tom!
Seznamte se
Kapela z německého Kielu si hned s debutovým a eponymním albem vydaném v roce 2017 získala fanoušky skoro po celém Německu. Sympatický mix indie kytarovky s elektronikou a zároveň zajímavými texty zafungoval i díky skvělým živým koncertům. Netrvalo dlouho a kapelu k nám přivezl na svůj festival tým Rock for People, který také pořádal loňský koncert v Meet Factory. A udělal sakra dobře. Leoniden si i v České republice získali spoustu fanoušků. Jejich prozatím poslední deska Sophisticated Sad Song vyšla loni v srpnu.