Rolling Stones přesně věděli, co touhle deskou chtějí říct. Po úspěchu Hackney Diamonds z roku 2023, za které získali Grammy, chtěli navázat na jeho energii. Znovu přišli na to, jak spolu pracovat. A náramně je to bavilo.
Výsledek se bude jmenovat Foreign Tongues. Půjde o pětadvacáté studiové album, kterým pokračuje 64. rok největšího rokenrolového příběhu, jaký byl kdy vyprávěn. Jeho výchozím bodem byla sice zásoba nepoužitého materiálu z předchozí desky, skutečně však ožilo až během mimořádně produktivního měsíce ve studiích Metropolis v západním Londýně, kde vznikla hromada nových písní.
„U Hackney Diamonds nám to šlo. Nakonec jsme si ale řekli: ‚Podívejte, můžeme tam dát jen určitý počet skladeb a ty další si schováme. Uděláme další album,‘“ vzpomíná Mick Jagger. „Takže jsme pokračování plánovali už tehdy. Některé skladby na téhle desce pocházejí z těch sessions, ale není jich zase tolik. Bavili jsme se o tom, protože ty skladby byly příliš dobré na to, aby ležely v šuplíku. Pak jsme to začali plánovat a nakonec máme ještě víc písniček.“
V tu chvíli se přes Zoom připojuje Keith Richards, který je v New Yorku. Brzy se rozpovídá o svém úžasu nad tím, co všechno se může stát, když se tahle jedinečná parta dá dohromady. „Děláte hudbu, naučíte se, jak na to, a hrajete s těmi nejlepšími,“ vysvětluje. „Když hrajete s lidmi, se kterými je vám dobře, nikdy nevíte, co z toho vyleze.“
„Když jsem si ty songy poslechl poprvé, pomyslel jsem si: ‚Nevím, jestli je to album, nebo ne.‘ A pak, jak se to začalo skládat dohromady. ‚Jo, sakra, je,‘ došlo mi,“ chechtá se Keith.
Neztratit blues
V posledních týdnech se mluví hlavně o superchytlavém poprockovém singlu In the Stars. Ještě předtím jsme z nové desky dostali první ochutnávku v podobě syrového a skvělého blues Rough and Twisted, které vyšlo pod hlavičkou fiktivní kapely The Cockroaches. Ronnie Wood, který o Foreign Tongues mluví u sebe doma v Londýně, o něm říká: „Miluju ten bluesový feeling, protože odtud tahle kapela vzešla a tu podstatu nikdy nechceme ztratit. I když jsem byl ještě jen fanoušek, nikdo jiný v Británii nechytil ducha amerického blues tak jako Stones.“
Mick vypráví, že i nová nahrávání navázala na soustředěný přístup předchozí desky a na poznání, že termín dokáže udělat divy se soustředěním. „Bavilo nás to,“ říká. „Viděli jsme, že ten proces vlastně není tak hrozný. Za starých časů jsme ve studiu trávili celé měsíce. Tentokrát jsem stejně jako minule řekl Andymu (producentu Andrew Wattovi – pozn. redakce): ‚Podívejme se na to. Jak dlouho bude celá kapela ve studiu?‘ ‚Dobře, tři týdny, tři a půl týdne. Víc nepotřebujeme a uděláme dvě nebo tři skladby denně.‘ Je to prostě jiný způsob práce, efektivnější.“
Producent starých chlapů
„S Andym jsem vedl docela dost organizačních rozhovorů,“ pokračuje Jagger, „abychom všichni věděli, co děláme. Ale podstata je v tom, že jedete dost rychle. Nezdržujete se a věci se dají vždycky opravit později. Chcete to ve studiu stihnout dřív, než se lidi začnou nudit. Dřív, než budou mít moc času přemýšlet, jestli by to mělo být takhle, nebo jinak. Vždycky se můžete vrátit a udělat to jindy, což jsme samozřejmě dělali. Normální nahrávací proces. Takže je to vlastně docela snadné. V tu chvíli je to hodně intenzivní, ale jen krátkou dobu.“
Andrew Watt pochází z New Yorku a u producentského kormidla byl v případě Stones už podruhé. Zároveň se podílel na psaní dvou skladeb Side Effects a Back in Your Life. Také na albu hraje na řadu nástrojů včetně kytar, syntezátorů a perkusí. „Ví, jak dostat pár starých chlapů ze židlí a říct: ‚No tak, zkusme to,‘“ směje se Keith. „Jinými slovy, je to skvělý motivátor. Jakmile vás má, už vás nepustí. Pravda, já jeho taky ne, ale máme zatraceně dobrý pracovní vztah.“
„Pracuje se mi s ním velmi dobře, protože znám jeho metodu,“ říká Jagger. „Tedy znal jsem ji už předtím, ale nevěděl jsem, jestli tenhle způsob práce ve studiu bude vyhovovat všem. Jenže je to slyšet na výsledku. Myslím, že kapela nebo hudebníci, kdokoli na tom pracoval, ty výsledky vidí.“
Ronnie se směje: „Andrew nás komandoval ještě víc než na minulé desce. Stejně jako minule je plný energie a sebevědomí. Všichni se teď známe líp, takže mi připadalo, že to tentokrát plynulo ještě hladčeji. Je skvělý i proto, že je sám muzikant, a na albu hodně hraje, takže je trochu jako Jimmy Miller.“
Hosté na svém místě
Zmínka o zesnulém Millerovi, kterého Stones i jejich fanoušci velmi ctí za jeho roli při produkci klasických alb kapely z let 1968 až 1973, přímo souvisí s jedním z nejvýraznějších hostů na Foreign Tongues. Jejich téměř vrstevník, skvělý Steve Winwood, který s Millerem také pracoval, hraje na piano Rhodes, varhany nebo klavír hned v devíti skladbách.
Richards říká: „Se Steviem jsem se poprvé setkal, když mu bylo, myslím, patnáct, někde jako v Nottingham Odeon. Se Spencer Davis Group měl tehdy obrovský hit I’m a Man a stál tam nahoře na pódiu a hrál. Ty desky mi připadaly skvělé a produkoval je právě Jimmy Miller. Je v tom zvláštní oblouk, setkat se znovu se Steviem po jednom z našich nejslavnějších producentů. Oba jsme svým způsobem byli produkty starého Jimmyho.“
Wood dodává: „Stevie je skvělý. Prostě se pořád objevoval ve studiu. Pamatuješ, když se zjevil poprvé? Amerika měla Little Stevieho Wondera, my měli Little Stevieho Winwooda. Já tehdy taky začínal v kapelách. Smáli jsme se tomu, jak jsme bývali nejmladší široko daleko, protože jemu bylo asi patnáct, když začal se Spencerem Davisem, a mně sedmnáct s The Birds. Ale když přišel zahrát na tyhle nové skladby, Stevie říkal, že to byla nejlepší kapelová atmosféra, jakou kdy zažil.“
Mimořádně bohatá várka kvalitních nových skladeb zahrnuje Covered in You s basovým partem Paula McCartneyho, který se tak objevuje na druhém albu Stones za sebou a nahrával ve stejné session, z níž vzešla skladba Bite My Head Off z Hackney Diamonds. Dále je tu pomalu gradující píseň Back in Your Life, do níž Wood zahrál epické sólo plné emocí z tehdy čerstvých úmrtí Briana Wilsona a Slye Stonea. A také téměř punkově vrčící Hit Me in the Head s parádním bicím partem od nikoho menšího než milovaného pana Charlieho Wattse.
„To bylo ze session, kterou jsme dělali v L.A. s Donem Wasem,“ vzpomíná Mick, „a z níž byla i skladba na Hackney Diamonds [také s Wattsem] nazvaná Mess It Up.“ Pro Keitha je to „taková věc ve smyslu ‚pošli to dál‘“. A Ronnie dodává: „Myslím, že Andrew Charlieho bicí jen trochu upravil, aby zapadly ke Stevovu bubnování na zbytku alba. Zásadní je nastavit tempo. Pak už takříkajíc seřídíme plachty a plujeme dál.“
Právě studiové setkání jádra současné koncertní kapely bylo pro Richardse nesmírně důležité. „Mít Steva Jordana a Darryla Jonese zpátky na desce Rolling Stones bylo skvělé… protože Darryl na Hackney Diamonds nebyl, už měl jiné závazky, a to pro nás byla trochu rána. Oslovili jsme snad každého, kdo uměl hrát na basu, takže jsem byl moc rád, že teď už máme na desce skutečně vlastní rytmiku.“
Pocta Amy
Do velkého panteonu stonesovských coververzí pak přibude srdečná pocta Amy Winehouse. You Know I’m No Good kapele dokonale sedí a Jaggerova jemná foukací harmonika v ní působí téměř jako sólový nástroj. „Z nějakého důvodu se ta píseň měla zvláštně protnout s naší kapelou,“ přemítá Keith. „Vždycky jsem si říkal: ‚No, určitě na ni někde cestou narazím.‘ Člověk tak nějak čeká, že se věci stanou, a bohužel ne. Říkal jsem si, že už je to nějakou dobu, co jsme udělali cover. A pak mě napadlo: ‚Jestli máme udělat další coververzi, Amy je ta pravá.‘“
Takové tedy bude nové album Foreign Tongues. Pokračování Hackney Diamonds, nebo lepší deska? Keith Richards zná odpověď. „Musím říct obě ta slova,“ říká s úsměvem. „Pokračování a lepší. Možná proto, že Andrew a my jsme se naučili líp spolupracovat. To si pak řeknete: ‚Hele, když je první deska docela dobrá, musíš ji překonat.‘“