Na to, jací muzikanti to jsou a co mají Ride za sebou, zůstávají ti dva obyčejní, na pohled skromní „kluci“, kteří si prostě jen chtějí zahrát písničky. Jejich koncert o pár hodin později na ploše bývalého stadionu Lužánky byl zlatým hřebem celého programu festivalu Pop Messe. Nezbývalo než doufat, že když jim přijet poprvé do Česka trvalo víc než třicet let, příště to zvládnou rychleji.
V České republice hrajete poprvé. Jak to tu na vás zatím působí?
Andy: Přijeli jsme dnes ráno a zítra zase odjíždíme dál, takže nemáme čas si projít Brno a porozhlédnout se. Ale z těch momentů, co jsme zde zatím prožili, musím říct, že je to tu velmi příjemné a přátelské. Škoda, že nemáme více času, ale to už je úděl muzikantů.
Steve: Spousta mých přátel mi doporučuje, abych se jel někdy podívat do Prahy, že je to opravdu krásné město plné historie, doufám, že si najdu čas a udělám si výlet anebo do Prahy konečně zavítáme s kapelou.
Vaše debutové album Nowhere vyšlo před více než třiceti lety – když se podíváte zpět, dokázali jste si tehdy vůbec představit, že byste mohli dosáhnout takových úspěchů?
Andy: Samozřejmě že ne. Když děláte jako muzikant svou první nahrávku, jste většinou věkem teenager a hudba pro vás znamená celý svět. Když máte pak štěstí a můžete nahrávat dál, už se díváte na předchozí práci a přemýšlíte, co by se dalo udělat jinak a lépe. Nechcete se opakovat. A možná proto je také ve většině případů první deska nejlepší. Ale samozřejmě to není pravidlo.
Steve: První nahrávka je pro většinu kapel také kolekcí písní, co daní hudebníci nahráli za nějaké delší období. Až poté, co složí dostatek písní, jdou nahrávat a nahrávají to, co složili prakticky za celý svůj dosavadní hudební život. Na další nahrávky už máte většinou jen kratší časový úsek a tlačí vás to k tomu skládat a tvořit, aby byl nějaký materiál. Musím souhlasit s Andym, že většinou jsou ty první nahrávky kapel těmi nejlepšími.
Na posledních albech jste si vybrali ke spolupráci producenta Erola Alkana a prý s ním budete spolupracovat zase. Proč právě producenta, který je známý spíše v elektronické scéně?
Andy: Erol je předně naprosto fantastický člověk! Předtím, než jsme s ním začali spolupracovat poprvé na albu Weather Diaries z roku 2017, jsem si říkal, že to bude zábava. A že bychom mohli udělat čistě elektronickou desku. Až během natáčení jsme zjistili, že má opravdu velké znalosti, co se týče kytarové a rockové hudby. Věděl spoustu věcí o způsobu nastavení mikrofonů a výběru aparátů – kromě toho, že je to producent a DJ, je to také výtečný hudebník.
Steve: A je to také ohromný fanoušek do kytar nebo bicích – možná by se to od něj vzhledem k výčtu jeho spoluprací nečekalo, ale Erol je opravdový rocker.
Andy: Doporučení na něj přišlo od našeho managera, který ho dobře znal. My jsme samozřejmě s jeho prací a tvorbou nebyli tolik seznámeni a prakticky jsme nevěděli, co a s kým dělal. Ale sešli jsme se, on nám nastínil, jak by chtěl pracovat a co by chtěl dělat, a doslova nás nadchl. Také nás všechny posunul jako autory i jako muzikanty. Při nahrávání samotném bylo vidět, že mu také záleží, aby každá skladba dobře fungovala naživo. Přicházel s různými nápady, jak pracovat s kterým nástrojem, jak pracovat s harmonií zpěvu mezi mnou a Markem, aby vše vyniklo nejen na nahrávce, ale aby to znělo dobře i na koncertech.
Takže jste na to šli až staromódně…
Andy: Nejdřív se nahrávaly nástroje a pak až přidával syntezátory a další elektroniku jen jako vrstvy na základ, který jsme nahráli. Bylo na něm vidět, že bere svoji pozici velmi vážně, a spolupráce s ním nás všechny opravdu posunula a posouvá dál.
Steve: Když jsme se poprvé setkali ve studiu, nahrávali jsme píseň Charm Assault a Erol nám pak během půl hodiny udělal takový rychlý hrubý mix. Když jsme slyšeli výsledek jeho práce, bylo jasné, že jsme si zvolili tu nejlepší možnou osobu.
Jaké to vůbec je vydávat desku z pozice legendy žánru? Cítíte na sobě tlak?
Andy: Necítím se jako žádná legenda, a když se setkáme ve studiu, připadám si jako ten mladý kluk na začátku, když jsme spolu začínali zkoušet. Pořád se cítím jako naprostý začátečník, dělám chyby… Ale samozřejmě vydávat desku po dvaceti letech bylo nervy drásající. Doufali jsme, že se bude líbit našim fanouškům a že se bude líbit všeobecně. Měli jsme velký strach, jestli to vůbec někoho ještě zajímá. Nakonec se nám podařilo vybudovat si opravdu velkou základnu nových fanoušků poté, co jsme se vrátili zpátky po rozpadu. Stává se nám, že v publiku poznáváme tváře našich posluchačů, fanoušků, kteří za námi jezdí na naše koncerty… Je to vždy příjemné přijít na pódium a dole vidět nějakou známou tvář. Hádám, že to tedy děláme dobře.
Steve: Když nad tím přemýšlím, vlastně máme velké štěstí v tom, že to, co děláme, jakou hudbu tvoříme, se líbí jak nám, tak i fanouškům. Vždycky je to tak, že skládáme písničky, aby se líbily nám, ale zároveň na sobě cítíme takový ten pocit, jako když nechcete zklamat rodinu. Samozřejmě nechceme zklamat naše fanoušky a doufejme, že s novou deskou se nám podaří je opět potěšit a také přitáhnout nové…
Andy: To bylo to, co jsem očekával od práce s Erolem – že se pokusíme jít jinou cestou, že zkusíme něco, co jsme nikdy nedělali
Steve: Jsem fanouškem skotské kapely
Mogwai, dokážu si představit, že by naše příští deska mohla znít jako jakýsi soundtrack a nebyly by tam žádné vokály – kdo ví, ale pořád bychom byli ti stejní Ride.
Seznamte se
Ride jsou legendární skupina z anglického Oxfordu. Kapela, která definovala žánr shoegaze a stala se jednou z nejlegendárnějších kytarových kapel vůbec. Ride už od začátků tvoří zpěvák a kytarista Mark Gardener, kytarista Andy Bell, basák Steve Queralt a bubeník Laurence Colbert. Za více než 30 let hudební kariéry stihli vydat 6 studiových nahrávek, přičemž mezi hudební klasiku se dnes dá s klidem zařadit hned debutová deska Nowhere. V roce 1996 se rozpadli, aby se v roce 2014 mohli opět dát dohromady. U nás hráli poprvé ve své historii až letos na festivalu Pop Messe.