Brzy by o ní mohlo být slyšet ještě více. Zatím se o tom nemá mluvit, ale dle tamtamů se Michaela Špačková dostala do širšího výběru programu BBC New Generation Artists 2026–2028 a držet palce jí můžeme i s chystaným debutovým albem Dreamscapes pro fagot a klavír, které bude natáčet s klavíristou Villerem Valbonesim. A to se ke svému nástroji dostala náhodou!
Proč jste si vybrala zrovna fagot? Těžký svou vahou, obtížný technicky.
Byla to náhoda. Vztah k fagotu jsem si našla až poté, co jsem na něj začala hrát. Jako dítě jsem měla astma, a proto jsem hrála na zobcovou flétnu. Když mi bylo dvanáct, na hudebním gymnáziu mi řekli, že si musím vybrat mezi lesním rohem, hobojem a fagotem. Vůbec jsem ty nástroje neznala. Moje mamka se zamyslela a řekla: „Bože, lesní roh, to je ten nástroj, jak na něj hrajou v lese, kdepak, nebudeš to ani zkoušet!“ Vyzkoušela jsem si tedy hoboj a fagot a vyhrál to fagot, protože učitel byl mladý sympaťák a ten nástroj mě svou velikostí přitahoval.
Takže láska na první pohled?
Kdepak, ze začátku jsem k fagotu vztah vůbec neměla. Ani jsem nevěděla, že musím cvičit. Zpočátku to nevadilo, člověk si vystačí se třemi tóny, ale po půl roce to začalo být komplikovanější a mně to vůbec nešlo. Pan učitel Lukáš Kořínek se naštval a zavolal k nám domů, že jestli nezačnu cvičit, vyhodí mě. Tehdy jsem pochopila, že musím trénovat každý den.
Babička mě v té době začala brát na koncerty Pražského komorního orchestru, kde můj učitel hrál. Tam jsem poprvé poznala, že hudba se mnou něco dělá. Na gymnáziu jsme měli moc fajn partu a navzájem jsme se ovlivňovali. Záhy jsem začala hodně cvičit, společně jsme poslouchali nahrávky, chodili na koncerty a já se cítila dobře. Hudba pro mě byla i útěkem z reality, už tenkrát to byla moje řeč. Najednou jsem do ní dokázala dát všechny ty emoce a pocity. A mám to tak dodnes.
Po maturitě na hudebním gymnáziu jste zvládla ještě rok na konzervatoři.
Ke konci studia na gymnáziu jsem už měla hodně úspěchů v soutěžích, hrála jsem na koncertech, pořád jsem někde byla. Absolvovala jsem v roce 2013 a šla na konzervatoř, protože jsem si nevěřila, že bych mohla jít studovat do zahraničí. Měla jsem štěstí, že na konzervatoři jsem studovala u Tomáše Františe a Ondřeje Roskovce, uznávaných fagotistů České filharmonie, kteří mi zařídili individuální plán.
To jste měla tak napilno?
Napilno jsem měla, protože mě čekala soutěž Pražské jaro 2014. Dostala jsem se daleko, ve finále jsme byli s Janem Hudečkem dva čeští fagotisté. Jenomže to byla moje první velká soutěž. Soustředila jsem se na první a druhé kolo a na finále jsem se vůbec nepřipravovala, protože mě nenapadlo, že bych se do něj mohla dostat. Odehrála jsem ho pak se čtyřicítkou horečky, ale dostala jsem zvláštní cenu a Cenu Olega Podgorného.
V té době jsem už měla jasno, že půjdu studovat do zahraničí, a úspěšně jsem složila zkoušky na obě umělecké vysoké školy v Berlíně –
Hudební akademii Hannse Eislera i Uměleckou akademii. Vybrala jsem si akademii Hannse Eislera a od roku 2014 žiju v Německu, s roční přestávkou studia v Paříži. Ale i po odchodu do Německa jsem měla silné vazby na české hudební prostředí, hrála jsem v orchestrálních akademiích Pražské komorní filharmonie a České filharmonie.
Členství v orchestrálních akademiích je zajímavé nejen z hlediska získávání zkušeností. Jakou další výhodu pro vás mělo?
Tehdy jsem nevlastnila nástroj, protože jsem na něj neměla peníze. V České republice fagotisté většinou nástroje nevlastní, půjčují si je od orchestru. Tyhle možnosti zápůjček ať od orchestrů, nebo ze sbírek existují jen u nás, v zahraničí mají všichni své nástroje. I proto jsem hrála v orchestrálních akademiích, díky mým učitelům jsem vždycky měla možnost vypůjčit si nástroj. Když jsem pak v akademii skončila, musela jsem ho vrátit.
Na co jste ale pak v Německu hrála?
Pár let jsem hrála na second hand nástroj značky Mönnig, pořízený za velmi dobrou cenu. Ten nástroj byl výborný do určité úrovně, měl však své limity, které jsem rozpoznala na soutěži ARD. Výborně se hodil pro menší sály, kde pěkně zněl, když jsem ale pak hrála v Prinzregenttheater v Mnichově, všichni se divili, co se s mým pěkným zvukem stalo. Najednou byl tak malý! Bojovala jsem s tím roky.
S jakým výsledkem?
Díky spolužákovi jsem vyzkoušela nástroj značky Heckel, na který hraju dnes, a najednou se všechny problémy vyřešily. To nebyl fagot, to bylo turbo! Začala jsem tenhle nástroj shánět. Dostala jsem se do kontaktu s fagotistou z amsterdamského Concertgebouworkest, který ho prodával, ale neklaplo to, protože chtěl všechny peníze do dvou týdnů, a musela jsem hledat dál. Jedna fagotistka ve Švýcarsku tenhle nástroj nabízela, ale bylo to v době covidu, kdy jsem pracovala v supermarketu, abych si vydělala vůbec nějaké peníze. A ona chtěla za tenhle nástroj sedmdesát tisíc eur. Ale byla hodná, dala mi půl roku na to, abych peníze sehnala. Banky mi pochopitelně nechtěly půjčit, psala jsem na různé nadace, ale neuspěla jsem.
Po nejtěžším lockdownu mi zavolali z orchestru Gürzenich v Kolíně nad Rýnem, zda bych si s nimi nezahrála. Tamější fagotista a můj známý Klaus Lohrer věděl, že tenhle výborný fagot sháním. Vyprávěla jsem mu svůj příběh a on se mi další den ozval s tím, že ten fagot koupí. Dal mi půjčku bez jakýchkoli úroků a já mu fagot postupně splácím. Je až neskutečné, že se to stalo den před vypršením lhůty, do které mi ta fagotistka nástroj rezervovala.
Čili on ho koupil pro vás?
Ano. Brečela jsem snad ještě rok poté. Ten nástroj mi úplně změnil život. Za tři týdny jsem vyhrála svůj první konkurz do akademie
Staatskapelle Berlin s Danielem Barenboimem, pět měsíců nato jsem získala místo v Konzerthausorchester Berlin jako sólofagotistka. A to všechno díky tomu fagotu, který ještě pořád splácím a dlouho splácet budu.
Mým snem je – kdybych poznala a přesvědčila ty správné lidi – založit sbírku fagotů, která by byla přístupná mladým muzikantům. Jsou tu nadaní studenti, kteří nemají na kvalitní nástroj, ale chtěli by třeba vyhrát důležitý konkurz. Je třeba, aby tu bylo pár dostupných nástrojů, které by si mladí mohli na nějakou dobu vypůjčit. U toho bych moc ráda stála.
Vraťme se k vašim studiím na Hudební akademii Hannse Eislera. Co jste díky nim získala?
Přístup ke vzdělávání je v zahraničí jiný. A já jsem se vždycky chtěla zlepšovat, naučit se jinému přístupu, získat další zdroj inspirace. Jsem ráda, že mám český základ, jsem velmi vděčná svým učitelům, že mě vedli k přirozené muzikálnosti. To je důležité, ale vedle toho potřebujete stále vylepšovat techniku, a to vám v Německu dají.
Berlín je mekka těch nejlepších hudebníků. Každý den slyšíte hrát své spolužáky a inspirujete se od nich. Zároveň se tu konají úžasné koncerty, můžete kdykoli zajít na Berlínskou filharmonii a kultivujete si sluch. Na škole jsem strávila skoro deset let. Mám bakalářský, magisterský a sólistický diplom, což je obdoba našeho Ph.D.
Co vás dnes nejvíc těší?
Nedokážu říct, co mě nejvíc uspokojuje. Asi hraní, ale baví mě i učení. Za covidu jsem zkoušela učit v hudební škole, ale na práci s dětmi jsem se necítila. Teď učím na vysoké a myslím, že to je to pravé. I master classes jsou výborná zkušenost, člověk poznává mladé hráče a dává jim nové impulzy. Díky mistrovským kurzům hodně cestuju, pravidelně učím na Berlínské operní akademii. Tady jsem učila na České dvouplátkové akademii v Ratajích nad Sázavou, učila jsem ale i na Slovensku na Dvojplátkovém sympóziu, na festivalu Eufonia v Rumunsku a taky v Japonsku.
Jak těžké je pro mladého muzikanta získat příležitosti k vystupování?
Vždycky jsem snila o tom, jít vlastní cestou. Občas jsem i hodně experimentovala, byla jsem v improvizačním ansámblu, hrála si s myšlenkou, že úplně seknu s klasikou. Myslela jsem, že abych si vybudovala kariéru, musím jít do orchestru. Ale pak jsem zjistila, že když to není Berlínská nebo Vídeňská filharmonie, nijak vám to nepomáhá.
Před dvěma lety jsem získala stipendium od německého programu pro nezávislé umělce Concerto 21. Díky tomu jsem získala kuráž jít jinou cestou a také možnost intenzivně pracovat s agentkou Soniou Simmenauer. Pořád jsem o tom přemýšlela. Někteří lidé mi říkali, že fagot patří do orchestru, že je to nástroj basso continuo, a co s tím chci jako sólistka dělat. Propadala jsem chmurám, že fagot nikdo nechce. Ale přitom to není pravda! Potkávala jsem lidi, kteří ho považují za úžasný nástroj. A to je jedinečná příležitost, aby člověk do hudebního světa přinesl něco nového.
Jak vlastně sólový fagot přijímá publikum?
Lidi ho milujou. Po každém koncertě říkají, že ho takhle ještě nikdy neslyšeli a že je to úžasný nástroj. Když mi někdo tvrdí, že se fagot lidem nelíbí, neberu to. Člověk ale musí najít vnitřní sílu na to, aby ho nabízel i lidem, kteří o jeho kvalitách nejsou tak úplně přesvědčeni.
V čem spočívá jedinečnost fagotového zvuku?
Předností fagotu je zvuk medového základu, který vychází z toho, že fagot je dřevěný dechový nástroj, který zpívá a k posluchači promlouvá. Je to přímá cesta k duši. Zvuk fagotu je příjemný i proto, že není moc vysoký a zároveň má velký rozsah. Fagot umožňuje vytvářet různé rezonance, v jeho zvuku cítím vibrace a intenzitu, která člověka úplně polapí.
Velmi si rozumíte se skladatelkou a klavíristkou Nikol Bókovou. Vaše spolupráce přitom netrvá dlouho. Kdy jste se poznaly?
S Nikol je to úžasné. Jako bychom byly nějakým způsobem propojené, moc si rozumíme. Potkaly jsme se na silvestrovském koncertu s Radkem Baborákem v roce 2024. Já jsem s Radkem hrála Concertino od Niccola Paganiniho, zároveň tam zazněla premiéra Nikoliny skladby Její vlast.
Večer jsme si dlouho povídaly a mimo jiné jsem se jí zeptala, zda by ji nelákalo napsat něco pro fagot. Druhý den mi volala, že si fagot poslechla a už má nápady. Když jsem pak slyšela první verzi, bylo to přesně ono. Pochopila zvukovost nástroje, zároveň mu ale dala úplně nový rozměr – její jazyk je současný, ale zároveň velmi lidský a citlivý, dává prostor kráse, hloubce a přímému emocionálnímu sdělení. Úplně popřela stereotypní představu fagotu jako „brumlajícího“ nástroje a otevřela mu novou barevnost, hlas a zpěvnost. Vznikla tak skladba Nightfall Wanders, šestivěté dílo pro fagot a smyčcové kvarteto. Každá věta zachycuje jiný odstín noci, od tichého očekávání a jemného pulzu až po momenty úžasu, rozjímání a zářivého klidu. Naše spolupráce pokračuje, pro toto obsazení vzniká i nová skladba Daydreaming. Zároveň budu hrát její Preludia a Bagately pro fagot a klavír. Moc se těším, kam nás společná hudební cesta zavede dál.
Michaela Špačková (nar. 1993)
Hru na fagot vystudovala v Berlíně a Paříži, jedenáct let žije v Berlíně. V sedmnácti letech debutovala jako sólistka s Pražskou komorní filharmonií, od té doby koncertovala s řadou předních orchestrů po celém světě. Vede mistrovské kurzy a učí na vysoké škole. Fagot s úspěchem propaguje i jako sólový nástroj. Chystá debutové album Dreamscapes pro fagot a klavír, které bude natáčet s klavíristou Villerem Valbonesim pro label Soleil et Pluie. Aktuálně spolupracuje také s estonskou skladatelkou Alisson Kruusmaa, jejíž hudby si cení pro její snivost, hloubku a magičnost. Skladatelka pro ni píše nový fagotový koncert.