Ta deska jako kdyby byla prokletá. V roce 1975 byli Led Zeppelin na vrcholu popularity.Po vydání alba Physical Graffiti pravděpodobně na světě neexistovala kapela, která by tak suverénně vyprodávala haly, kamkoliv přijela. A závratné byly i prodeje. Na druhou stranu, sláva si vybírala svou daň. Bubeník John Bonham trpěl nedostatkem času na rodinu a řešil to alkoholem, věčně tichý basák John Paul Jones byl ještě tišší než obvykle, Jimmy Page se ve víru okultismu a heroinu stále víc uzavíral do sebe a největší tragédie postihla Roberta Planta, který měl se svou tehdejší ženou Maureen vážnou autonehodu na Rhodu. Jejím následkem musely veškeré plány Led Zeppelin jít stranou a i když místo naplánovaného turné začala kapela po několika měsících alespoň pracovat na nové studiovce a všichni byli po vynucené pauze nažhavení na další práci, Plant byl pořád upoutaný na vozíček a nahrávání odzpíval vsedě. A to jsme ještě nezmínili emigraci kapely, která se kvůli daňové zátěži rozhodla opustit Británii. „Tohle je na dlouhou dobu náš poslední koncert v Anglii,“ pravil 25. května 1975 Robert Plant z pódia londýnské haly Earls Court.
Díky všemu výše zmíněnému je Presence jiná než všechny předchozí i následující desky. Jde o jediné album Led Zeppelin, kde nezazní klávesy a pokud nepočítáme píseň Candy Store Rock, tak ani akustická kytara. Je to album plné elektrických kytar, s nimiž se Led Zeppelin vydávali za svoje dřívější hranice. Jones dokonce hrál na osmistrunnou basu. Nahrávali hodně pod tlakem, jelikož po domluvených osmnácti dnech v mnichovském studiu Musicland měli další termíny už vybookované Rolling Stones s deskou Black and Blue. A do toho ty zdravotní i psychické problémy uvnitř kapely…
„Ten rok, kdy odešli do daňového exilu, mi připadal jako začátek konce,“ pravil později Richard Cole, tour manažer Led Zeppelin a autor vynikající knihy Schody do nebe. A nebyl daleko od pravdy. S Presence začal sešup z vrcholu. I když se deska vyšplhala na špici prodejnosti v Británii i USA, dodnes jde o nejhůře prodávanou nahrávku v historii kapely. Problémy jednotlivých členů i mezi nimi se nadále prohlubovaly a další alba už byla jen matným stínem síly těch prvních, ale to už je jiný příběh. Vraťme se ještě k Presence, která vyšla přesně před padesáti lety, 31. března 1976.
„To album si vyžádaly okolnosti. Byl to výkřik z hlubin, jediná věc, kterou jsme mohli udělat,“ vzpomínal na těžkou dobu Plant v rozhovoru pro časopis Circus. Možná proto se Led Zeppelin ještě autorsky vzedmuli k výkonům jak za starých časů, které už potom bohužel nikdy nezopakovali. Třeba Nobody’s Fault But Mine je jedna z nejlepších bluesových skladeb v jejich historii. Album navíc otevírá Achilles Last Stand, elektrizující desetiminutový opus, který se svou silou může směle řadit ke starším klasikám jako Kashmir (osobní poznámka autora článku, Achilles Last Stand je má vůbec nejoblíbenější skladba LedZep).
V tomto kontextu je úsměvné citovat dobovou recenzi časopisu NME, kde Charles Shaar Murray napsal: „Není tu jediný kandidát na zařazení do síně největších pecek Led Zeppelin všech dob.“
Pravda ovšem je, že deska se komerčně po slibném nájezdu začala rychle propadat a jde o vůbec první album kapely, které se kvůli přepálenému nákladu prodávalo ve slevě.
„Podle mě byla Presence hodně podceňovaná deska. Presence byla čistá úzkost a emoce. Hele, nevěděli jsme, jestli budeme moci pokračovat dál stejným způsobem. Kdyby u Roberta došlo k nejhoršímu, mohla nastat velice dramatická změna. Co do emocí je Presence naše nejlepší album,“ pravil Jimmy Page v knize Led Zeppelin vlastními slovy vydané roku 1981. A jeho parťák Plant jej na témže místě doplnil: „Presence je náš boj proti všemu. Náš boj proti živlům, proti náhodě. Doslova jsme bojovali se samotnou existencí. Na dvanáct měsíců jsme opustili domov a zdálo se, že se vše rozpadne.“
Závěrem ještě zmiňme zajímavý obal od studia Hipgnosis. Zachycuje stylizované, téměř idylické fotografie šťastných lidí v duchu amerického snu. Všechny však obsahují jeden podivný až znepokojující prvek: černý objekt podivných tvarů. Jeho výklad zůstává obestřen tajemstvím, tak jak u výtvarné stránky Led Zeppelin bylo tradicí. Pokud vám však připomíná tajemný monolit z Kubrickova filmu 2001: Vesmírná odysea, možná nejste daleko od pravdy.
Pozn.: České překlady citátů pochází z knihy Led Zeppelin: Všechny písně vydané vloni v nakladatelství Slovart.