Los Angeles na začátku devadesátek, to bylo město tepající emocemi i muzikou. Občanské nepokoje a vlny rabování v roce 1992 šokovaly celou Ameriku a nesmazatelně se vepsaly do tamní scény. Události ve své tvorbě reflektovali Rage Against the Machine nebo Bad Religion, v dobovém west coast rapu byste prakticky nenašli nahrávku, které by se problémy toho roku nedotkly.
Právě v té době se setkali Serj Tankian a Daron Malakian, jejichž tvorba taktéž bude obsahovat texty na hranici aktivismu. „Moje úplně první kapela byla Forever Young,“ popsal Tankian své začátky v rozhovoru pro fanouškovský YouTube kanál Victims of a Down. „Byli jsme prostě jenom parta kamarádů, co se sejde po práci, aby si zahrála. Snažili jsme se o alt rock, texty jsme měli napůl v angličtině a arménštině. Hrál jsem na klávesy, ale moc mi to nešlo. Ale právě to nadšení ze zkoušek, ten skvělý pocit ze společné tvorby mi ukázaly něco, čemu se chci věnovat naplno, a prakticky mi otevřel dveře do světa hudby. Zkusili jsme nahrát i nějaké demáče na kazetu. A když jsme nahrávali jednu píseň, ke které jsem složil text i muziku, tehdy mě vůbec nenapadlo zpívat, přizvali jsme na pomoc Darona, kluka z druhé kapely. Sdíleli jsme zkušebnu, techniku a hrál tam i náš basák, bylo to takové to klasické propojení dvou kapel v jednom prostoru. Tehdy, během nahrávání této písně, jsem poprvé dělal s Daronem. Sedli jsme si, skamarádili se, začali řešit muziku a bylo to.“
Otevřená Kalifornie
Dvojice založila kapelu Soil. Rozhodně to pro ně nebyl žádný velký zářez, kapela se jim rozpadla po jednom jediném koncertě, ale takovými prvními pokusy si prošla hromada muzikantů. Kalifornská scéna té doby byla živoucí vír, na jednu rozpadlou kapelu vznikly dvě nové a v tamních klubech bylo možné slyšet veškeré podoby kytarové hudby od alt rocku po heavy metal.
Už první klip Sugar nesl jasné politické poselství.
Kalifornská scéna byla bohatá, mísila možné i nemožné žánry a vznikalo na ní zajímavé tvůrčí napětí: na dohled od slavných studií a sídel šoubyznysových baronů stály kluby, kde se jel těžký underground. Lidé z obou světů se setkávali na ulici, v restauracích i klubech. Manažeři a producenti sami se zájmem chodili na alternativní kapely, zároveň ale málokoho vytáhli do vyšších pater hudebního průmyslu. Tehdejší trendy na to byly příliš konzervativní. Kdo nezněl jako Nirvana, měl smůlu. Kdo hrál metal, ten tuplem, protože žánr byl symbolem osmdesátek a od těch se v éře grunge odstřihoval prakticky každý, rádiovými dýdžeji počínaje a producenty konče.
Ale System of a Down, to nebyl čistý metal, naopak. Multikulturní a multižánrové kalifornské prostředí se do zvuku kapely výrazně podepsalo, svou roli hrál i arménský původ všech čtyř muzikantů. Pro skupinu byl metal jen základem pyramidy, jejíž další kvádry tvořily jazz, punk, world music a funk, jenž do kalifornské kytarové scény prosakoval už od 80. let. System of a Down si vytvořili vlastní zvuk rozpoznatelný po několika taktech a v kombinaci s neuvěřitelnou energií naživo vznikla šeptanda o kapele, na kterou se zkrátka musí jít, sotva bude hrát poblíž. Tak jako do sebe multižánrovost nasakovaly kalifornské undergroundové kapely, milovalo ji i tamní publikum. Jenže zbytek světa na to nebyl zvědavý.
Kde je ta Arménie?
V roce 2014 vydali hudební novináři Jon Wiederhorn a Katherine Turman knihu Louder Than Hell: The Definitive Oral History of Metal. Obsahuje přes 250 rozhovorů s dnes už metalovými legendami, ale i producenty, promotéry nebo groupies. Jde o obsáhlý a detailní obraz žánru, jehož přečtení doporučuji každému metalákovi.
Serj Tankian v knize vzpomíná na začátky kariéry těmito slovy: „Do dvou nebo tří let jsme vyprodávali kluby a v L.A. jsme byli za hvězdy. A přesto s námi nikdo nechtěl podepsat smlouvu, protože jsme byli Arméni. Říkali nám: V L.A. je velká arménská komunita, ale kdo si vaši desku koupí v Německu? Kdo si vás tam pozve, když ani neví, kde Arménie leží?“
System of a Down zkrátka v rámci klubové scény dělali vše na výbornou, ale pro šoubyznys to mělo nulovou atraktivitu. Přitom měli od začátku plány do hlavního proudu alespoň trochu proniknout. Dokonce si kvůli tomu změnili název. Původně se jmenovali Victim of a Down podle jedné Malakianovy básně, ale baskytarista Shavo Odadjian kamarády přesvědčil, aby Victim prohodili za System. Byl to čirý pragmatismus, jak jejich nahrávky dostat v regálech obchodů co nejblíž deskám Slayer, kde by si jich všimli další metaláci.
Odadjian prozradil pro web Revolver: „Slayer je jedna z kapel, které mě naučily hrát na kytaru. Jen jsem seděl a poslouchal Reign of Blood, Show No Mercy a South of Heaven. Bylo to pro mě jako náboženství. Takže když jsme se System začínali, lidi se mě ptali, jak bych naši muziku popsal. A já jim říkal, ať si představí, co by se stalo, kdyby spolu Slayer a Beatles měli dítě.“
Nejsrandovnější kapela
Je to sice poněkud bizarní přirovnání, svým způsobem ale dobře popisuje onu neuchopitelnost, jaká System of a Down po losangeleských klubech proslavila. Když se o pověstném nezaměnitelném zvuku doslechl i producent Rick Rubin, chtěl to slyšet na vlastní uši. Ten večer hrála kapela v klubu Viper Room. Sál pro dvě stě lidí byl vyprodaný.
„Nemohl jsem se přestat smát, byla to ta nejsrandovnější věc, jakou jsem kdy slyšel,“ vzpomínal Rubin v rozhovoru pro Rolling Stone. „Ale v dobrém smyslu. Bylo to tak přehnané, tak extrémní! Jako nějaké arménské lidové tance na metalovou hudbu s politickými texty a totálním jekotem. Byla to šílená muzika.“
Spiders k rotaci v MTV pomohl nástup nu metalu.
Rubin nelenil, po koncertě kapelu oslovil a nabídl jí smlouvu se svým labelem American Recordings. Hudebníci si vzali čas na rozmyšlenou, krátce před setkáním s Rubinem okolo nich totiž začali kroužit manažeři Universalu. Vraťme se ještě ke knize Louder Than Hell, tentokrát k rozhovoru s Daronem Malakianem.
„Měli jsme v plánu jim to podepsat. Ale pak jsme přišli do jejich kanceláří a rozhlédli se po těch plakátech okolo, koho to vlastně promují. Došlo nám, že nemají žádné rockové kapely a nikdo z těch lidí vlastně ani pořádně netušil, co by měl s rockovými muzikanty dělat. Víceméně tam pracovali na hiphopové a R&B kultuře. Jakmile jsme po schůzce vyšli ven, řekli jsme si: Víte co? Měli bychom do toho prostě jít s Rickem. Věří v nás a nesleduje žádné trendy. Prostě se řídí svým instinktem.“
Od world music po black metal
Po podepsání smlouvy s American Recordings se pustili System of a Down do práce na první desce. Čtyři roky po založení, tři poté, co si v Los Angeles vybudovali jméno. Eponymní album zahrnovalo ještě širší žánrovou paletu, můžeme tam zaslechnout prvky thrashe, středozemní lidové hudby i severského black metalu, k němuž Malakian vždy tíhl.
„Nikdy jsem svou inspiraci black metalem neskrýval,“ prohlásil, když v roce 2004 jeho label EatUrMusic podepisoval smlouvu s Nory Satyricon. „A taky jsem nikdy neměl pocit, že by jakákoli hudba měla být stranou. Líbí se mi Satyricon, mám rád arménskou hudbu i country. Proč by to nešlo dát dohromady?“
Ačkoli System of a Down nikdy neměli pověst problematické kapely a vyhnuly se jim jak drogové či alkoholové eskapády, tak výraznější personální problémy, jeden nepříjemný moment přece jen existuje. A stal se právě během natáčení debutu.
Bubeník Ontronik Khachaturian, který se s kolegy znal už od střední školy, začal dělat takové problémy, že uprostřed nahrávání kapela sondovala, jestli by to v případě eskalace zvládl zbytek odbubnovat jejich kamarád John Dolmayan. Situaci rozhodla smolná náhoda, když se Khachaturian zranil při cvičení bojového umění Jeet Kune Do. Skončil s kompletně rozlámanou rukou od prstů po loket poté, co vrazil pěstí do zdi. Systém of a Down nehodlali oddalovat práci na debutu kvůli rekonvalescenci problematického bubeníka, přizvali do studia Dolmayana a v této sestavě hrají dodnes.
War, další protiválečný singl z debutu.
A přišel nu metal
Z debutu System of a Down se stala senzace. Představil veřejnosti úplně nový zvuk metalu a dnes bývá zařazován mezi první komerčně úspěšné nu metalové nahrávky. To ovšem není dáno ani tak samotnou hudbou jako spíš dobou vydání a spřízněnými kapelami. System of a Down přišla na pulty 30. června 1998. Krátce předtím debutovali Limp Bizkit, Deftones měli venku druhou desku, jen o pár týdnů později vyšlo průlomové album Follow the Leader od Korn. Nejen na Ameriku, ale na celý svět se řítila vlna nového kytarového zvuku, jaký naposledy scéna zažila s nástupem grunge. Je dost možné, že právě tato vlna zájmu pomohla prodejům System of a Down, protože komerční úspěch nikdo ze zúčastněných nečekal.
„Tam vůbec nebylo čeho se chytnout, tohle se fakt nestává,“ nedokázal Rick Rubin v rozhovoru pro Rolling Stone zdůvodnit ohlas debutu. A Dolmayan jej doplnil v rozhovoru pro ShoutWeb: „Nikdy jsme nečekali Sugar a Spiders v rotaci MTV nebo v rádiu. Nikdy jsme nečekali, že se vůbec něco bude hrát v rádiu. Mysleli jsme si, že budeme totální undergroundová skupina. Ale z nějakého důvodu to mainstream svým způsobem přijal. Myslím, že šlo o posouvání mainstreamových hranic, což je dobře. Umožňuje to hudbě na okraji být slyšena řadou dalších lidí. A to bude motivovat další generaci.“
Cesta ke slávě byla umetená. Po vydání debutu předskakovali System of a Down svým miláčkům Slayer, zahráli si na Ozzfestu, jeli turné s Fear Factory a Incubus. Objevili se na soundtracku k seriálu South Park, což je opět dostalo k dalšímu publiku (včetně mě, tehdy v osmé třídě). A pořád se psal rok 1998, takže to všechno stihli během několika měsíců. Ukázkový odpich, po němž následoval sprint ke druhé desce Toxicity. Ale to je tak zásadní album, že si v Headlineru zaslouží za pár let svůj vlastní výroční článek.
Vzácné záběry z prvního koncertu.