Mezi fanoušky se mu říká Čtyřka nebo Čtvrté album, pravda ovšem je, že sami Led Zeppelin o něm vždy mluvili jako o bezejmenném albu. K bitvě o název, kterou kapela s labelem svedla, se ještě dostaneme. A nejen k tomu, ona totiž celá deska vznikala na rozbouřených základech: na jedné straně vztek a divočina, na druhé straně uvolněnost i pohoda u krbu. Po jejím vydání už rock nikdy nebyl takový jako dřív.
Zavřít kritikům klapačku
Prvotní impuls pustit se do nové desky nebyl dobrý. Byl ve skutečnosti velmi špatný. Byl totiž reakcí na příšerné recenze, které si Led Zeppelin přečetli o předchozí studiovce III.
Například Lester Bangs se v časopisu Rolling Stone přiznal, že Led Zeppelin sleduje dlouhodobě, ale že jde o „nefalšovaný zájem a povětšinou nenaplněná očekávání, jež částečně plynula z přesvědčení, že nikdo tak dekadentní a nechutný přece nemůže hrát úplně špatnou hudbu“. A ke třetí desce Bangs napsal: „Většina akustických pasáží připomíná standardní Zeppelin, pouze s ubranými decibely, zatímco tvrdé partie zní jako odpad z Led Zeppelin II. Popravdě řečeno, můj první dojem z poslechu tohoto alba byl, že většině skladeb naprosto chybí osobitost.“
A v losangeleských Times se o sobě hudebníci mohli dočíst, že „jejich úspěch je možné alespoň zčásti připsat vzrůstající oblibě barbiturátů a amfetaminů u dospívajících návštěvníků rokenrolových koncertů, tyto drogy totiž zvyšují vnímavost vůči dunivé hlasitosti a teatrální divokosti, což je to jediné, co až dosud Led Zeppelin předvedli“.
Právě tyto dvě recenze cituje tour manažer kapely Richard Cole v knize Schody do nebe, kterou u nás v roce 1998 vydal Volvox Globator. S kritiky byli Led Zeppelin na nože od samého začátku své kariéry, ale podle autora knihy jim po vydání „Trojky“ definitivně bouchly saze. Když si na jednom ze společných setkání četli recenze na desku, která byla venku sotva pár týdnů, odhodili časopisy a rozhodli se dát rovnou do práce na nové nahrávce, kterou by všem kritikům zavřeli klapačky. „Je to smečka zkurvenejch pisálků, živí se kritikou proto, že by sami hudbu neuměli dělat,“ řekl tehdy Robert Plant v kanceláři Petera Granta, manažera Led Zeppelin a bývalého wrestlera, který dokonale naplňoval definici hrozivého manažera schopného udělat pro svou kapelu první poslední, ale jakmile mu na ni chce někdo sáhnout, nejde pro facky daleko (to bude hrát později roli).
Schody do nebe
A tak se zdrcení hudebníci, místo toho, aby si užívali, že mají venku novou desku, opět zavřeli před světem a rozhodli se vylézt s něčím, co všechny posadí na zadek. Nejprve autorská dvojice Page–Plant odcestovala na jejich oblíbenou usedlost Bron-Yr-Aur na waleském venkově, kde skládali už předchozí desku. Tam se váleli u krbu, popíjeli, klábosili, ale hlavně skládali, skládali a skládali. Jimmy Page víc experimentoval se strunnými nástroji, Plant se zase intenzivněji opřel do poetiky svých textů. Nedotahovali skladby do konce, to přišlo až později ve studiu, ale pinkali si mezi sebou nápady tam a zpátky, cizelovali, ukládali, škrtali, a hlavně oba věděli, že pracují na něčem výjimečném.
Už z prvních fragmentů Stairway to Heaven poznali, že tohle je něco úplně jiného, než kdy předtím složili. Nezalekli se toho, ale Page si dal záležet, aby zprvu baladický motiv ve druhé části skladby překlenul do tradičního zepelínovského zvuku s gradací, ze které posluchačům spadne čelist. Ale zatímco Page pomalu dokončoval celou skladbu, Plant se s textem pořád trápil. Rozepsanou píseň si pak přinesl do studia a dopisoval slova v době, kdy zbytek kapely už nahrával stopu za stopou.
„Dali jsme do toho spoustu energie,“ pověděl Jimmy Page v rozhovoru Bradu Tolinskému. „Moje nejostřejší vzpomínka na Stairway je, jak Robert píše text, zatímco do toho bušíme. Bylo to fakt intenzivní. Než jsme dodělali tu fanfáru na konci a dokázali tu věc celou zahrát, měl osmdesát procent slov. Já jsem přispěl k textům na prvních třech albech, ale vždycky jsem doufal, že o tuhle stránku kapely se bude starat Robert. Při čtvrtým albu přišel s fantastickejma věcma. Vzpomínám si, jak jsem se ho ptal na frázi ‚až ti to zašelestí v živým plotu‘ a on řekl: No, to budou mít lidi o čem přemejšlet.“
Předchozí citát pochází z knihy Paula Reese Robert Plant: Život, kterou v roce 2015 vydalo nakladatelství Ševčík. A vlastně jen potvrzuje to, co v souvislosti se čtvrtým albem nastínil už Richard Cole: tohle byla deska, kde se Jimmy Page konečně s klidným svědomím vzdal textařské práce, protože Plant našel svou dlouho hledanou poetiku. „Není to nijak obtížné rozhodnutí, Robert se jako skladatel nesmírně vypracoval,“ řekl tehdy Page manažerovi.
Jakkoli Stairway to Heaven navždy vepsala Led Zeppelin do dějin, později si Plant od skladby držel odstup. Hlavně během sólové kariéry, kdy se snažil už dělat jinou muziku a o skladbách Led Zeppelin mluvil ve dvou rovinách: když přišlo na hudbu a práci kapely, vždy se vyjadřoval s úctou, k sobě byl ale kritický a přiznával, že Stairway to Heaven napsal pod vlivem mládí.
Svůj současný vztah k písni popsal Robert Plant předloni v rozhovoru pro rozhlasový pořad Ultimate Classic Rock Nights: „Pokud jde o poetiku a význam těch slov, už se k tomu nemůžu hlásit. Bylo to tak dávno! Dneska bych už neměl nejmenší nutkání napsat podobný text. Je to nádherná skladba, ale pokud jde o její textovou stránku, ba dokonce o můj zpěv, dneska si říkám: No, tak to nevím.“
Od jamování k Tolkienovi
I když byla prvotním impulsem k nové desce nasupenost na kritiky, při samotné práci panovala uvolněná nálada. Kapela si půjčila oblíbené pojízdné nahrávací studio Rolling Stones (mimochodem, v tom samém studiu Deep Purple nahráli Smoke on the Water) a z velké části na sebe kupili nápady tak, jak jim přišly při jamech pod ruce. Led Zeppelin měli mezi kolegy pověst uzavřeného spolku, který si k sobě nikoho nepustí. I proto je čtvrtá deska neobvyklá, objevili se na ní dva hosté: road manager a neformální klávesák Rolling Stones Ian Stewart, který se stal právě během společných jamů se svým pianem neoddělitelnou součástí písně Rock’n’roll. A LedZep také přizvali Sandy Denny, zpěvačku kapely Fairport Convention, aby svým hlasem doplnila Roberta Planta v písni Battle of Everemore.
Tahle skladba je po Stairway to Heaven považovaná za další Plantův textařský vrchol desky. Zpěvák tehdy četl literaturu věnující se britské historii a mytologii, a právě na motivech Keltů a Albionu text postavil. Do toho přidal odkazy na Tolkienova Pána prstenů, takže se písní prohání černí jezdci ve službách temného pána. Takový text zkrátka čněl nad běžným rockovým vypravěčstvím té doby a nasadil laťku, kterou Plant na dalších deskách Led Zeppelin už nikdy nepodlezl.
Okultista Page
Když už jsme otevřeli téma inspirace literaturou, nesmíme opomenout Jimmyho Page. Ten se zajímal dlouhodobě o okultismus, ale v době vzniku čtvrté desky četl knihy Aleistera Crowleyho a jeho temný koníček nakonec vtiskl ducha celé nahrávce. Byl to Page, kdo přišel s nápadem, aby si každý člen kapely zvolil metafyzický symbol či runu, která jej bude na desce symbolizovat. Plant si vybral pírko v kruhu, pírko podle něj odkazovalo k síle Indiánů a kruh symbolizoval pravdu. John Bonham si vybral tři prolínající se kruhy jako znamení jednoty, John Paul Jones zvolil tři elipsy protínající se v kruhu jako znamení schopnosti a sebevědomí. A Jimmy Page si navrhl vlastní symbol připomínající slovo Zoso. Nikdo nevěděl, co tím chtěl kytarista říct, a Page dodnes tajemství svého znamení neprozradil. Právě kvůli jeho symbolu se desce občas přezdívalo Zoso, stejně tak toto slovo dnes funguje jako heslo pro vyhledávání zepelínovské kryptografie na internetu.
Nejde ale jen o vnější ovlivnění mystikou, Jimmy Page v době nahrávání procházel i vnitřní proměnou a lidé okolo něj – včetně Richarda Colea v jeho knize – na tuto dobu vzpomínali jako na životní epizodu, kdy se Page ve studiu i na turné choval odtažitě a budil ve svém okolí strach. Phill Brown, který tehdy v mobilním studiu zvučil, již citovanému spisovateli Paulu Reesovi řekl: „Page byl často úplně mimo. Často neladil. Vůbec se mnou nekomunikoval. Spousta se toho udělala v režii. Ve studiu bylo kombo a on seděl vedle mě. A jenom: ‚Znovu… znovu… znovu.‘ Bylo to dost agresivní. Připadal mi jako taková temná postava, jinak si to vysvětlit neumím.“
Bitva s labelem
Jimmy Page hrál nakonec hlavní roli v bitvě, kterou okolo čtvrté desky LedZep svedli se svým labelem Atlantic Records. I když pro vydavatelství byli zlatým teletem, přesto šli občas proti sobě. Hudebníci zásadně nechtěli vydávat singly, zaprvé byli proti cupování skladeb na tříminutové sestřihy, zadruhé věděli, že lidé si kvůli písničce koupí celé album. Razili tuto teorii od první desky, a přesto rychle okusili, že jsou jen jedním kolečkem v soukolí hudebního průmyslu. Atlantic Records se jich krátce po zahájení spolupráce vůbec na nic neptali a bez jejich vědomí vydali Whole Lotta Love z druhé desky jako singl.
A právě zde se vrací na scénu bývalý wrestler Peter Grant. Přišel na ústředí britské pobočky Atlantic Records, nakráčel do kanceláře nového regionálního ředitele Phila Carstona, bývalého basáka z kapely Dusty Springfield, začal tam třískat do nábytku, křičet na celé patro a nakonec Carstona doslova přitlačil ke zdi jako v ringu. Grant uspěl, Atlantic Records alespoň v Británii přestali vydávat Led Zeppelin singly a zůstali jen u prodeje desek. O to děsivěji se tvářili, když za nimi opět Grant přišel a tentokrát si přivedl Jimmyho Page s jeho nápadem, že na obalu čtvrté desky nebude ani písmeno, ba dokonce ani katalogové číslo.
„Hudba je jediný, na čem záleží,“ vysvětloval svůj postoj Jimmy Page. „Ať si to lidi kupujou kvůli hudbě, která se jim líbí. Nechci žádný nápisy na obalu. Tečka!“
„Album bez názvu!“ rozčilovali se v Atlantic Records. „A bez jména umělce na obalu! Chlapci, podepisujete si rozsudek smrti!“
Tak popsal dohadování kapely a producentů ve svých pamětech Richard Cole. Vztahy byly už tak dost napjaté, label se zlobil, že nemůže vydávat kapele singly, hudebníci zase producentům vyčítali, že přepočítávání na peníze kazí dílo. „My jsme umělci. Měli by dát na nás místo na ty svý průzkumy trhu,“ prohlásil později Bonham, když zase řešili věčné tahanice s labelem.
Atlantic Records to stále zkoušeli a dohadování oddálilo vydání desky o několik měsíců. Alespoň singl. Alespoň nápis Led Zeppelin na hřbetu obalu. Ale kapela neuhnula ani o krok, takže nakonec deska skutečně vyšla tak, jak si hudebníci přáli, byť se po předchozích zkušenostech až do vydání v listopadu 1971 třásli, že je label nějak obejde.
Šifry, kam se podíváš
V Atlantic Records ale dodrželi slovo a čtvrtá deska vyšla skutečně tak, jak si ji Jimmy Page představoval. Na obalu je otřískaná zeď a na ní visí obrázek starce nesoucího na zádech otep dříví. Robert Plant na obrázek kdysi narazil v jednom krámku se starožitnostmi v Readingu. Na zadní straně je potemnělá krajina s věžákem, jde o Salisbury Tower v Birminghamu. Dodnes stojí, ale okolní domy z obalu desky dávno ustoupily moderní zástavbě. Když album rozevřete, uvnitř vás čeká velká kresba poutníka stojícího na skále nad noční krajinou. Tady se opět Jimmy Page pustil do mystiky, jde totiž o variaci na tarotovou kartu poutníka, aspiranta pátrajícího po pravdě. Sám Page tuto symboliku dotáhl v koncertním filmu The Song Remains the Same, kde si postavu poutníka zahrál.
Odvážný krok vydat desku bez veškerých nápisů nakonec klapnul, obal dodnes fascinuje řadu fanoušků, kteří se snaží symboliku rozluštit. Samotní Led Zeppelin sem tam nějaké to vysvětlení v rozhovorech podávali, ale šlo vždy jen o obecné průpovídky o synergii starého světa (stařec s otepí) a současnosti (panelák na kraji města).
Led Zeppelin byli svým symbolismem a kryptografií známí, patřily k jejich image a kladli na to důraz téměř u všech desek. Ale obal čtvrté desky i tak nad ostatními vyčnívá. Ani dnes, po padesáti letech, se nepodařilo rozluštit ani šifry na obalu desky (pokud tam nějaké vůbec jsou), ani Pageovo pověstné Zoso. A je velmi pravděpodobné, že až se o desce bude psát ke stému výročí, luštitelé záhad nebudou o moc moudřejší. Že se ale o desce psát bude, na to můžeme vzít jed. Protože Čtyřka Led Zeppelin tu bude tak dlouho, dokud bude existovat rocková hudba.