Narodil se 19. května 1951 jako Jeffrey Ross Hyman. Vyrůstal v umělecké rodině, jeho matka byla galeristka, a v rodné newyorské čtvrti Queens navíc nasával multikulturní atmosféru. Nikdo ho moc nevnímal jako synka ze středostavovské židovské rodiny. V ulicích Queensu se nic takového neřešilo – děti tu žily společně sportem a muzikou.
V rozhovoru pro Amazon se ohlížel za dětstvím, během něhož poznal i budoucí kolegy z kapely: „Všichni jsme byli kámoši z jedné čtvrti. A spojovalo nás, že jsme měli podobný hudební vkus. Jenže hudba, kterou jsme milovali, tehdy v podstatě umírala, a tak jsme si ji víceméně začali hrát sami pro sebe.“
Fakt, že Ramones vznikli jako kapela kamarádů, co z nouze hráli pro sebe, protože na oblíbenou muziku neměli kam chodit, zdůrazňoval Joey často. Takto například mluvil v rozhovoru s Jimem Sullivanem: „My jsme skutečně změnili rokenrol. Když jsme ve čtyřiasedmdesátém začínali, byl rokenrol prakticky mrtvý. Všude se hrálo jenom disko nebo korporátní rock. Bylo to hrozně umělé, vytratila se z toho veškerá zábava.
My tomu zase nahodili řetěz. Bylo to jednoduché, ale efektivní. Největší umělecká díla jednoduchá jsou. Vezměte si Andyho Warhola a jeho plechovku s polívkou. Jednoduché, ale efektivní. Ten nejlepší rokenrol zněl vždycky jednoduše, ať už to byl Buddy Holly, nebo Little Richard nebo Stouni nebo The Who nebo Stooges.“
Od bicích ke zpěvu
Právě ta jednoduchost a razance byly prvky, kterými tehdy Ramones fascinovali kohokoli, kdo si je poslechl. Nikdo jiný tak zkrátka nehrál. Krásně to Jimu Sullivanovi popsal Andy Shernoff z kapely The Dictators, což je další legenda newyorské punkové scény: „To vám jdu takhle jednou po East Village a vidím leták na koncert v klubu CBGB, nějací Ramones s Blondie jako předskokany. Jednou jsem tam byl na Patti Smith, tak jsme se Scottem (Kempnerem, kytaristou Dictators) vyrazili. Ramones přišli na pódium a v publiku měli sotva patnáct lidí. A najednou bum, bum, bum! Nasázeli do nás čtrnáct písniček za dvanáct minut. A přitom to byla éra, kdy muzice vládla dvacetiminutová sóla na bicí a desetiminutová na basu! Byl jsem z Ramones úplně paf. I když jsem na tom koncertě ještě nedokázal poznat, že tahle kapela jednou změní svět.“ Mimochodem, ten večer se začalo rodit mezi Ramones a Dictators celoživotní přátelství a Shernoff byl v úzkém kruhu lidí, kteří byli v nemocnici u Joeyho lůžka v posledních chvílích zpěvákova života.
V Ramones hrál Joey původně na bicí. Učil se na ně od třinácti let a za mikrofon se postavil, až když původní zpěvák Dee Dee Ramone nezvládal tu punkovou razanci. Zkusil to za něj Joey, který měl z kapely se zpěvem největší zkušenosti. Před vznikem Ramones hrál dva roky v kapele Sniper, v níž působil pod pseudonymem Jeff Starship.
„Když Ramones konečně vylezli ze zkušebny před lidi, Joey byl najednou frontmen a já jenom zíral, jak byli boží,“ vzpomínal Joeyho bratr Mickey Leigh v knize Please Kill Me: The Uncensored History of Punk. „Co vám budu povídat, vždyť jsem ho znal z domova coby kluka, co sedí se španělkou na klíně, skládá písničky jako I Don’t Care a totálně tím rozesírá mou kytaru. A najednou je tenhle týpek na pódiu a vy z něj nemůžete spustit oči.“
Duše v temnotě
Mickey Leigh byl sám umělec, kytarista a spisovatel. Napsal životopisnou knihu, v níž poodhaluje ledacos z Joeyho soukromí, a otevřel v ní téma, o němž se šuškalo po celý zpěvákův život. Řeč je o jeho křehkém zdravotním stavu. Joey od dětství trpěl Marfanovým syndromem, což je porucha pojivové tkáně působící řadu fyzických deformací, počínaje abnormálním vzrůstem a konče srdečními anomáliemi. Joey Ramone byl dvoumetrový hároš, jehož protáhlé nohy i ruce působily občas až přízračně. Jakmile se postavil na pódium, vypadal jako punkový vampýr.
Ještě jako teenager utrpěl psychotickou ataku, kvůli níž skončil v nemocnici, a své zkušenosti s halucinacemi později reflektoval v tvorbě. Později mu lékaři diagnostikovali obsedantně-kompulzivní poruchu. Jeho psychické problémy byly tak výrazné, že se staly předmětem vědeckého bádání. Když Univerzita v Cambridgi vydala v roce 2012 dvousté číslo odborného časopisu The British Journal of Psychiatry, obsahovalo článek Psychiatry rocks. V něm se kolektiv autorů věnuje rockovým hvězdám, jejichž psychické nemoci měly vliv na jejich kariéru, tvorbu, pracovní disciplínu i okolí. A o Joeym je část textu. Dočteme se: „Ačkoli o obsedantně-kompulzivní poruše nezpívá přímo v textech, stala se příčinou dalších konfliktů v už tak dost křehce fungující kapele. Spoluhráči často museli čekat celé hodiny před zpěvákovým bytem, než uvnitř dokončil sérii svých rituálů a byl připravený vyrazit na koncert. Tato porucha bohužel nepřímo vedla i k jeho smrti. Když si nebyl jistý, zda po návštěvě lékaře zabouchnul na chirurgii dveře, vydal se zpátky přes půl města, aby se ujistil, že tak učinil. Naneštěstí cestou uklouzl a zlomil si kyčel, což vedlo ke komplikaci v léčbě dříve diagnostikovaných lymfomů. Ze zranění už se nevyléčil a odešel v dubnu 2001 ve věku devětačtyřiceti let.“
Mezi Beatles a papežem
Joey Ramone zkrátka celý život trpěl. Jeho fyzické i psychické poruchy samozřejmě práce v punkové kapele násobila, o to víc byl ale jeho hlas slyšet: „Zpívali jsme o našich problémech, jak jsme se s nimi vyrovnávali, o našich frustracích, o tom, co nás bavilo i co nás trápilo. A zpívali jsme o tom z pódia, z rádia i v televizi,“ vyprávěl pro Amazon.
Je tak trochu paradox, že jakkoli se Ramones stali zásadní kapelou pro punk i rockovou scénu, nedočkali se komerčního úspěchu. I když se jejich desky a singly nikdy nevyhouply do žebříčků prodejnosti a hitparád, pořád neúnavně koncertovali, hráli to své a publikum je za to milovalo.
„Já vím, že hrajeme pořád to samé,“ přiznal v 90. letech v jiném rozhovoru opět s Jimem Sullivanem. „Když si pustíte kazety s našimi živáky před deseti patnácti lety, zní to pořád stejně. Zkrátka hrajeme, co lidi chtějí slyšet. Blitzkrieg Bop jsem zpíval 2 100 koncertů v řadě. A pořád mě to neunavuje. Nejvíc frčíme v Jižní Americe. Tam je to úplná magořina, jsme pro ně něco mezi Beatles a papežem.“
Konec na obzoru
Nikdy nebyl typickou rockovou hvězdou. V 70. letech působil zakřiknutě, tiše, opatrně, stále si nesl traumata z dětství, šikanu ze strany spolužáků, a tak se nikdy úplně nesvezl na euforii, kterou nástup Ramones na scénu přinesl. Víc se začal otrkávat až v 80. letech a skutečně komunikativním a otevřeným člověkem se stal až v devadesátkách. Setkával se s fanoušky, ochotně dával rozhovory a mluvil o svých traumatech, jenže to už začínalo být opravdu zle. V roce 1994 mu lékaři diagnostikovali lymfomy a o dva roky později se Ramones rozpadli.
Joey začal pracovat na sólovém debutu Don’t Worry about Me. Nikdy o své nemoci nemluvil, držel ji v tajnosti až téměř do své smrti, nicméně silně se promítla do jeho pozdní tvorby. „Chci svůj život, chci svůj život / tohle je fakt na hovno. Sedím na nemocniční posteli / hlava je plná frustrace / vypnout telku, vzít si prášky, ať můžu zapomenout,“ zpívá v písni I Got Knocked Down (But I’ll Get Up) a těžko bychom si mohli představit depresivnější přímočařejší text o jeho pocitech. Fakt, že na debutovou sólovku přidal i cover Armstrongovy What a Wonderful World, je taktéž dost vypovídající.
Takový už Joey byl, co na srdci, to na jazyku, a všechny ty těžké myšlenky dokázal publiku podat způsobem, že mu nerozuměl snad jen ten, kdo rozumět nechtěl. Don’t Worry about Me už se Joey Ramone nedožil, deska vyšla v únoru 2002, deset měsíců po jeho smrti na lůžku Newyorské presbyteriánské nemocnice. Až si budeme 19. května připomínat jeho nedožité pětasedmdesátiny, pusťte si na jeho počest třeba znovu ten Blitzkrieg Bop, který ho do konce života nepřestal bavit hrát.
Hey! Ho! Let’s Go!