Ve svém ranku patří slánští punkeři Totální nasazení mezi nejpracovitější soubory na české scéně. Vždyť ještě než vydali v roce 1996 první album, už měli na kontě čtyři demokazety. A Gerontosaurus senilis je už jejich dvanáctá studiovka. Kromě toho mají ještě sedm desek živáků a pět kompilací!
Styl Totáčů je třiceti lety aktivního hudebního života jasně dán. Je to snaha hrát co nejjednodušeji, sázet jednu za druhou, někdy až dětsky chytlavé melodie, nabízet co nejsrozumitelnější a nejúdernější texty, vracet se neustále k určitým tématům, a hlavně posluchače bavit a třeba i provokovat. Prostě krystalická sedmdesátková punkárna. Ostatně, k punku směřuje i jeden jejich výrazný song z této desky, mířící možná i trochu do vlastních řad: „Čím víckrát řekneš punk, tak tím víc je to punk.“ Mimochodem, to vše na melodii, vypůjčenou z moravského folkloru.
Právě to nás vede k dalšímu specifickému rysu, kterým Totální nasazení oplývá, k parodii. V hudbě, v textech nebo jen v narážkách. Stačí si poslechnout jejich Didgeridoo – ve ska rytmu žertují o Oldovi Říhovi, nebojí se zapojit něco od Františka Ringo Čecha (Já už jdu) a do toho ještě zamontovat narážky na Rammstein (Du hast). Ovšem dovedou zparodovat i vlastní songy. Jejich pověstný kolovrátkový hit Balkan Ska se tentokrát jmenuje Mongolská. S rozkošným refrénem „Já jsem Mongol. Mongol, Mongol, žádnej Tatar. / Mým New Yorkem je Ulanbatar.“
Totáčům se dobře daří i historky. Viz pijácká Džin a gin. Škoda, že jsou tentokrát trochu potlačeny. (I když je jasné, že stejně za každou skladbou je nějaký neviditelný skrytý příběh.) Na předchozích deskách bylo takových vyprávění více. Tentokrát je nahradila politická agitace.
Řekněme si upřímně, že agitační songy patří mezi úplně nejnáročnější druhy hudebních žánrů. A je přitom úplně jedno, jestli to jsou songy z padesátých let nebo z opačného světa dneška. Pokud jsou to agitace v obecné nebo nadčasové rovině, dají se ještě snést, protože sdělují skutečnosti, které se mohou různým způsobem opakovat – třeba u vás doma nebo někdy v budoucnosti. Viz řada písní Karla Kryla. Čím jsou ale konkrétnější, tím jsou dočasnější. Například Rudý zrůdy těží z jazykové hříčky, že šéfkou komunistů je Konečná, a tudíž je to pro ně konečná. To jsem navíc na „fejsu“ četl už asi stokrát. Opakovaný vtip přestává být vtipem. Navíc z toho plakátovost a tupost příspěvků ze sociálních sítí jen čiší.
VERDIKT: 60 %
Tím, jak se vážně míněné agitky vymykají hravému humoru zbylých písní, se celá jinak legrační deska rozhodila a přestala držet pohromadě. Příště raději buď jedno, nebo druhé. Škoda, s Totáčema jinak bývá vždycky PR*EL. (Když ten rébus vyřešíš, vyjde ti hora v Čechách.)