Na jaře 2021 jsem psal recenzi na předchozí desku Let the Bad Times Roll, a dokonce jsem při té příležitosti mluvil s Noodlesem a Dexterem, tedy dvěma zásadními figurami ikonické kapely. Ikona je nadužívané slovo, ale tady je na místě. Dexterův vokál, to je přece jeden ze signifikantních zvuků devadesátek, no ne? V rozhovoru mimo jiné zaznělo, že The Offspring jsou po letech hibernace opět při síle, a už dokonce hromadí materiál na další desku. Škoda, že si nedali tu práci umístit jej rovnou na Let the Bad Times Roll, která jen tak tak překonala půlhodinovou stopáž a musela se kvůli tomu obalit i vatou.
Album Supercharged se předchůdci v mnoha ohledech podobá. Opět je to nějaká půlhodinka muziky, kterou napsal Dexter sám a jako obvykle produkoval Bob Rock. Kapela se ještě víc než v minulosti drží hesla „když to není rozbité, tak to vážně nespravuj“ a od prvních tónů sype jeden offspringovský standard za druhým. V kratších, svižnějších a údernějších skladbách zazní snad všechny fígle z portfolia kapely. Dlouholetí fanoušci budou mít slušné déjà vu. Kapela se ani nesnaží předstírat, že by snad chtěla svůj rukopis jakkoli posunout. Ve své upřímnosti je to vlastně dost sympatické a songy jako takové velmi funkční, takže proč ne.
Několik hudebních odboček se také najde. Třeba když v pátém songu Ok, But This Is the Last Time vykročí The Offspring někam do světa přeslazeného pop rocku, který ke kapele příliš nepasuje. Ještě že typický refrén celou blamáž alespoň trochu urovnává. Get Some pro změnu připomíná něco z repertoáru Mötley Crüe. A song Come to Brazil zní, jako kdyby přímo vypadl z desky …And Justice for All od Metalliky. Nejvíc metalové riffy v historii Offspring? I tentokrát si punkrockoví veteráni najdou chvilku na vtípky, třeba když ve zmíněné Come to Brazil střihnou na závěr nejohranější fotbalovou odrhovačku nebo uprostřed songu Get Some odkážou na pravěký hit Carry on My Wayward Son od Kansas. Naštěstí ani lehké žánrové odbočky nejsou jen tupá výplň pro delší stopáž.
The Offspring mají nejlepší roky jednoznačně za sebou. V devadesátkách si udělali jméno, které už nesestřelí, ani kdyby vydali tři vyloženě špatné desky za sebou. Největší fór je, že nic takového ani nemusí řešit. Jejich aktuální druhá míza je důstojná, sympaticky upřímná a bez křeče. Jejich poslední desky nemají šanci nikoho ohromit, „jen“ doplňují už tak bohatý katalog skladeb o pár dalších položek. Kvalitních položek. Supercharged je v tomto o chlup dotaženější než předchozí Let the Bad Times Roll. Řekl bych, že věrným fanouškům to bude bohatě stačit.
Verdikt: 70%
The Offspring vydali solidní desku, která jim ostudu neudělá. Kolik čtyřicet let fungujících kapel to o sobě může prohlásit.