Označení „legendární kapela“ dnes podléhá poměrně silné inflaci, ale tahle kalifornská parta v čele s frontmanem a kytaristou Mikem Nessem ho snese bez nejmenších problémů. Za téměř půl století existence vydali překvapivě málo studiových desek. Born to Kill je teprve jejich osmá. To ale vlastně docela odpovídá způsobu, jakým Social Distortion fungují. Nikdy nešli cestou kvantity, nebojovali o příčky v hitparádách či prodejních žebříčcích, zato svou hudbu vždy stavěli spíš na autenticitě a emocích, čímž si získali sympatie fanoušků po celém světě.
Přestože mají kořeny hluboko v hardcore punku, jejich styl se postupně proměnil v unikátní směs punk rocku, country, rockabilly a písničkářství. Je to hudba, u které dostanete chuť na bourbon, americké cigarety a dlouhou noční jízdu někde po kalifornské dálnici. Na Born to Kill nechali fanoušky čekat dlouhých patnáct let. Do materiálu se během té doby propsalo všechno možné – covid, nekonečné koncertování i Nessův úspěšný boj s rakovinou mandlí. Na stole dnes leží deska, kterou lze vnímat dvěma dost odlišnými způsoby. Začněme tím fanouškovsky přívětivějším.
Touto optikou dostáváme jedenáct nových skladeb přesně takových, jaké skalní příznivci Social Distortion chtějí slyšet. Je v nich nostalgie po starých časech, romantika zapadlých barů, motorek, okresních věznic i posledních polibků před rozchodem. Všechno zní okamžitě povědomě. Prostě jako za starých časů, jak se zpívá ve skladbě The Way Things Were.
Titulní Born to Kill otevírá klasický punkrockový riff a i díky energii připomínající Motörhead z ní okamžitě cítíte potenciální koncertní otvírák. Následující No Way Out pokračuje v podobně rokenrolovém duchu. Stačí několik jednoduchých akordů, výrazný refrén a poctivá dávka kytarových sól a všechno do sebe zapadne přesně tak, jak má. A podobně bychom mohli pokračovat skladbu po skladbě. Právě tady se ale dostáváme i k druhému pohledu na desku.
Nemohu se totiž zbavit dojmu, že po patnácti letech čekání je toho nakonec trochu málo. Všechno je na svém místě až příliš předvídatelně. Kapela se drží osvědčené šablony tak pevně, až jednotlivé skladby splývají. Z řady výrazněji vyčnívá až Crazy Dreamer, povedený country duet, v němž Nessovi skvěle sekunduje Lucinda Williams. Barové piano a lehce nashvillská atmosféra z něj dělají jeden z vrcholů celé desky.
Zařazení cover verze Wicked Game nepovažuji za bůhvíjak dobrý tah, ačkoli kapela skladbu dlouhodobě hraje na koncertech, nepřipadá mi, že je nutné tuto ohranou píseň přehnaně akcentovat. Závěrečná čtveřice skladeb Walk Away (Don‘t Look Back), Never Goin‘ Back Again, Don‘t Keep Me Hanging On a Over You pak pravděpodobně zahřeje u srdce nejednoho fanouška s vytetovaným Skellym, ikonickou tančící kostrou v klobouku, ale mimo okruh skalních příznivců jsou už tyto skladby jednoduše zaměnitelné a nevýrazné.
V případě Born to Kill je tedy více než jindy na samotných posluchačích, který z těchto pohledů je jim bližší. Je jasné, že po punkové kapele s téměř půl stoletím na scéně asi nemůžeme chtít bůhvíjaké kreativní veletoče. Pokud ale nový materiál zní téměř kompletně zaměnitelně s tvorbou, kterou kapela hrála už v polovině devadesátých let, je na místě otázka, jestli to s tou nostalgií už není trochu přes čáru. A právě fakt, že svět na tuhle desku čekal patnáct let, tyto pochyby ještě zvýrazňuje.
VERDIKT: 68 %
Po tak dlouhém čekání na nový materiál by bylo pochopitelně lepší, kdyby deska nabízela o něco více překvapení a zavdávala více důvodů pro opakovaný poslech. I přesto se příjemně poslouchá a skalní fanoušky jistě potěší, že Social Distortion stále přicházejí s materiálem, který i téměř po 50 letech zní výborně, autenticky, i když bez výraznějších nových hitů.