Česká hudební produkce je dnes stále postavena na muzikantech kolem čtyřicítky a někdy i starších, kteří tomuhle světu už moc nerozumí. Mohou psát sebehezčí písničky, ale tuhle generaci jejich složité problémy nezajímají. Jsou – řečeno s Vančurovým Rozmarným létem – „o odtažitých věcech, které zaměstnávají kanovníka“. Nedivíme se proto, že zájem publika ve věku 15–25 let čím dál víc směřuje mimo hudbu. A když je pořád ještě písničky baví, je tu konečně Slavíček a říká jim to, co chtějí nebo potřebují slyšet, protože to zažívají každý den. Není v tom žádná věda – lásky všeho druhu, rozchody, všelijaké průsery… To vše jednoduše a natvrdo řečeno jazykem, který je v tomto okruhu běžný a kterému cílový posluchač rozumí. Autentičnost, to je to pravé slovo!
To, co dělá Z pokoje do boje tak příjemné album, je navíc upřímnost. V okamžiku, kdy je nám jasné, že Slavíček píše písničky o sobě a svých zkušenostech, mají úvodní slova sbírky třinácti písní o zpěvákovi rozměr docela brutálního autoportrétu:
„Nejsem cholerik, ale mám choleru,
všechno, co vyzkouším, hnedka poseru.
Máma mi říkala, že to bude ADHD,
já myslím, že to bude díky trávě.“
Slovo láska se v jeho písních skoro nevyskytuje, ale většina písní o lásce je.
Někdy je to romantika:
„Chceš být můj jižní pól,
chtěl bych do něj nahlídnout.
Chceš být můj jižní pól,
chtěl bych pro něj zahynout,“
zpívá v songu V roli Amundsena. Tentokrát však vztahy častěji bolí. Třeba v písni Telefon. Někdy se ovšem zadaří a mladý muž zaboduje. Slavíček je v podstatě epik, který ve svých písničkách pod lyrickým pláštíkem velmi často vypráví příběhy. Své nebo cizí. A když na to přijde, dokáže efektně popsat i šťavnatost:
„Pojď, pojď, já sundám triko a ty crop top.
Knock knock, jsem to já a chci tě cítit on top.
Pojď, pojď, připojím se k tobě jako hot spot
Tak jak to máš ráda ah ah…“
Tenhle citát Z tělo na tělo je zajímavý i tím, jak do textu zatahuje anglismy. A podobně jako jeho rapperští kolegové je z velké části užívá jako prostředek rýmování. Dost často rýmuje české slovo na anglické, třeba „Vím, že sice jednou není dost, / jsem v tom trochu lost.“ Někdy se to ovšem zamotá: „Propás jsem naši budoucnost pro eyes, / co mi byly po pás.“
Hříčka, nebo kostrbatost?
Ještě něco k hudbě. To, co u Slavíčka tak dobře funguje, je její jednoduchost. Někdy má člověk pocit, že poslouchá říkanku. Prostě z hudebního hlediska skoro dětské písničky. Jednoduchý je i kytarový doprovod. Dost často za jeho kytarou slyšíme relativně diskrétní syntetickou instrumentaci. Ale to je přesně to, co Slavíčkovým posluchačům nevadí. Ti ještě neřeší, jestli jde o folk nebo pop. A že je jich, soudě podle výsledků na Spotify, víc než dost!
VERDIKT: 70 %
Co je na Slavíčkově desce nejvíc osvěžující i pro staršího a náročného posluchače? Že nedělá ze své muziky žádnou vědu. Takhle mi zobák narost´, a jestli se mi do písničky hodí „její oči, její kozy, její gesta“, tak to tam holt šoupnu. Možná někdy v osmnáctém století dnes neznámý autor nějaké lidové písničky postupoval zrovna tak. Ale stejně bude zajímavé, s čím bude přicházet Slavíček
za tři nebo čtyři roky…