Obrázek k článku RECENZE: Robert Nebřenský odplouvá od smutku. Vltava vyniká jedinečností
| Josef Vlček | Foto: Ivan Prokop

RECENZE: Robert Nebřenský odplouvá od smutku. Vltava vyniká jedinečností

Jestli se k některé české kapele hodí pojmenování idiosynkratický, tedy velmi odlišný a jedinečný, tak je to Vltava. Za skoro 37 let od svého založení přichází teprve s osmou deskou, jejíž název říká vše – Vždycky musí být legrace.

I když v případě Vltavy je to legrace plíživá, často těžko uchopitelná a občas s příchutí smutku. Spíš než legraci má skupina ve svém znaku hravost.

Do světa Vltavy se vstupuje nelehko. Robert Nebřenský ji začaroval do zrcadlícího se vnitřního světa, který jen občas stojí o komunikaci se světem vnějším, jenž je jeho odleskem. Autorův svět je hebký a hladivý, vypadá jako listování albem starých i novějších fotek a jimi vyvolaném rozpomínání na určité okamžiky, které ty staré nebo novější fotografie evokují. Takové je třeba Pouto nebo song s neobvyklým názvem Veršuje ležel, veršuje želel. Také rokenrolově znějící Tati, haló!, pozdrav zemřelému otci a zároveň nejvýraznější píseň alba, vypadá, jako kdyby se zpěvák na chvíli zastavil nad tátovým snímkem.

Útěk od smutku, o to tady jde. „Netěšilo, netěší nosit boty nejtěžší / ve skuhravým údolí bejt smutnej pták nad krajem…“, deklaruje Nebřenský hned v první písni, ale ke smutku se vrací v různých podobách po celou desku a svůj zápas s neurčitým žalem ukončuje v závěru desky písní rovnou nazvanou Goodbye smutku: „Ber to, smutku, že jsem se ti zdál / jen se loučím, miluju tě dál.“ Kdo zná Nebřenského jako herce, ví, že tohle je jeho osobně nejsilnější herecká poloha. Smutný úsměv, do kterého se nemusí nutit. Takový prostě je.

Jak bojuje Nebřenský se smutkem? Jak se ho zbavuje, když s ním nechce být? Především jazykovou hravostí. Vymýšlí si láskové dveře, splnící pero, živý ledva. Anebo celý název Zlata světel záře, kde jediná čárka nad A dokáže změnit celý obsah. Nebřenský jde až do surrealistických obrazů. Co znamená „dívky nepláčou, jen když v noci míjí parník?“ 

Jinou formou, jíž Vltava odmítá smutek, jsou onomatopoická sousloví, která po několikátém opakování ztrácí svůj původní obsah. Viz už zmíněné „veršuje ležel, veršuje želel.“ Zkuste si to opakovat několikrát dokola a máte pocit, že mluvíte nesrozumitelným jazykem. Nebo „s ním sním“, to je taky dobrý!

Stejně překvapivé jsou i hudební stránky jednotlivých skladeb. Specialitou Vltavy je slepení několika témat nebo stylových prvků. Jako kdyby byl refrén nebo bridge z úplně jiné skladby. Nejmarkantnější to je v písni Do vody dál, když se v refrénu Vltava promění v klezmerovou nebo balkánskou kapelu. Slabinou desky je ale to, že zhruba v půlce písně je většinou všechno řečeno a pak nastoupí opakování některé sloky, nebo dokonce už odzpívaného celku. Občas to nahradí instrumentální dohra, což také není až tak úplný odvaz. V lese se svítí má hezký text s několika krásnými poetickými obrazy, ale po dvou minutách čtyřiceti přijde minutový dojezd, který nudí.    

Kdepak, na Spass muss immer sein není žádný Kapitán Pejsek nebo Marx, Engels, Beatles. Aby člověk pochopil, v čem je její krása, musí desku poslouchat jako celek, nejlépe několikrát za sebou až do jakési formy zblbnutí, aby se mu v hlavě zapálilo něco nového. Stejně jako při už zmíněném opakování Veršuje ležel, veršuje želel. Člověk se dostane kamsi za obzor fantazie, do světa, jenž mu propadá mezi prsty jako písek, kde mu písně Vltavy, podporované výraznými hammondkami a sóly saxofonu, pomohou zavřít oči a snít a snít a snít.

Verdikt: 70 %

Osmé album Vltavy nabízí nepřímočarý přístup a zážitek, ke kterému se posluchač musí proposlouchat. Ale světy fantazie Roberta Nebřenského za objevování rozhodně stojí. 

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.