Obrázek k článku RECENZE: Postavit se bezmocně na odpor  aneb dechberoucí účtování Vladimíra Merty
| Josef Vlček | Foto: Profimedia

RECENZE: Postavit se bezmocně na odpor aneb dechberoucí účtování Vladimíra Merty

Takové desky se nedají hodnotit procenty. Jsou jednoduše stoprocentní ve své dokonalosti i nedokonalosti. Nelze v nich vypíchnout jen to dobré nebo vyjmenovat pouze to špatné. Buď vás osloví, nebo do jejich světa prostě nedokážete vstoupit. Anebo vstoupíte až jednou v budoucnosti, když vám bude tolik jako Vladimíru Mertovi. A možná pak zjistíte, že svět je ještě horší, než jak se králi českých písničkářů dnes zdá.

„Básník zpívá o sobě, aby se v něm poznali ostatní.“
Vladimír Merta

Album Nech, nebo ber je čtvrtým dílem jeho cyklu Nejisté jistoty. Jde vlastně o cosi jako výběr nikdy nepublikovaných skladeb z autorova zápisníku. Shodou okolností vychází v době, kdy jeho tvůrce a jediný interpret slaví osmdesátiny. Je to výstižný výběr k takovému výročí. Z řady skladeb totiž máme pocit, že písničkář marně zápasí s tím, že svět šel jiným směrem, než si člověk v mladistvých letech představoval. A nejsou to jen politické systémy, co změnilo svět, jsou to i důsledky technologické revoluce. V komentáři pod písní MySpace se Merta snaží vyjádřit pocit člověka v letech, kdy už je ať chce, či nechce pouhým divákem změn. 

„Na každého jednou dojde. Doba psaných žádostí, rukodělných podpisů a ručení končí.
 Mám se stát čárovým kódem, identifikačním číslem v něčí kartotéce? Položkou v nekonečné kartotéce, z níž se učí umělá inteligence? Zbavit se intimity, abych mohl využívat pofiderní
nabídky nevyžádaných služeb? Proti komu, kde a jak protestovat? Na koho svou volbu svést?“

Tenhle citát říká o Mertově zatím posledním albu všechno. O tom pojednává většina písní.
Zase je z něj protestní zpěvák jako v mládí. Jeho písně jsou opisem vlastního strachu
 z konzumu (hmotného i duchovního), dálkového ovládání neznámými subjekty a manipulací s lidským myšlením, hrůzy z kontroly jediného povoleného správného pohledu na svět, masáže nevyžádaných mailů a totálního diktátu sociálních sítí. Co si s tím má počít člověk „na konci hry“, muž „ze hry venku, jako když jsi začínal“, přestárlá osoba, která už nikoho nezajímá? „Už ani nevíš, co platí a co už ne…“

Když si Mertovy poetické obraty a myšlenky posbíráme do uzlíčku tekutého světa dneška, jak jej pojmenoval sociolog Zygmund Bauman, zjistíme, že přes všechno lamentování na stáří jsou aktuálnější víc než kdykoli předtím. My ostatní takovému světu říkáme rozdělená společnost, diktát médií, totalitní myšlení, žumpa sociálních sítí… Také víme, že je to proti vší lidskosti, že z nás cosi nepopsatelného dělá pouhé stroje (a bude hůř) a stejně jako Merta to možná dokážeme i svým vlastním způsobem popsat. Ale stejně jako on nevíme, co s tím. 

Existuje vůbec nějaká cesta z těchto devastujících pocitů sebe sama jako „chyby v systému“? Z náznaků v řadě písní se zdá, že je to fakt už jenom pití: „Zůstal jsi hrdý a zbyl ti alkohol / každou noc nadoraz / až do dna / a ještě až namol.“ Protože, jak Merta říká ke své písni
Nedotýkati se!!!: „Mám dvě neomezené možnosti: postavit se bezmocně na odpor, nebo
jen ignorovat vývoj.“

VERDIKT:

Jedenáct písní, zpívaných stárnoucím básníkovým hlasem za doprovodu jeho kytary, mandolíny, zobcové flétny a foukací harmoniky, oplývá smutkem a bezmocí. Ani si neuvědomujeme, že pod tíživou váhou slov se skrývají silné melodie. Třeba si i toho někdo někdy všimne.