Deska je pojmenovaná po vesnici Shishmaref na aljašském poloostrově Seward a všech deset položek na albu nese jména aljašských lokalit. Není to jen symbolika, jde o zvukovou mapu míst, která formovala frontmana Johna Gourleyho.
Shish sází na kontrasty. Vedle sebe stojí crust-punková exploze Pittman Ralliers připomínající zvuk Ministry v polovině 90. let a křehká melancholie Tyonek. Úvodní Denali nabízí ostré kytarové vyhrávky, které se lámou do melodického popového hávu, zatímco Angoon kombinuje drsné kytary s jedním z nejsilnějších chytlavých momentů celé desky. Titulní skladba trvá téměř pět a půl minuty, ale nenudí – jde o členitou kompozici plnou zlomů a vychytávek, kde je radost hledat, co všechno do ní autoři zakomponovali.
Producent Kane Ritchotte společně s Gourleym na desce vytváří velkorysou zvukovou stěnu. Mix od Johna Congletona pak dokáže věcem dodat masivní zvuk, aniž by se ztratily syrové hrany. Výsledek zní jako kontrolovaný eklektismus, kdy je zdánlivý chaos jednoznačným, skvěle zpracovaným záměrem.
Občas jsou skladby tvořeny tolika nápady, že působí jako koláž tří až čtyř skladeb zkombinovaných dohromady. Tanana zní příjemně a vzdušně, jenže refrén až podezřele připomíná In the Meantime od Spacehog. V závěrečné Father Gun, mozaikovitém hudebním, muzikantském a stylově chameleonském vyvrcholení alba, je zase klávesový motiv až nápadně podobný tomu v Japanese Boy od Aneky, kterou v Československu zpívala Hana Zagorová jako Mimořádnou linku. Je tedy otázkou, zda jsou všechny nápady původní.
Přes tyto pochyby dokázali Portugal. The Man na Shish najít rovnováhu mezi stylovou různorodostí a hudební identitou. Jde o hudebně neskutečně barevné a propracované album, jehož poslech vzbuzuje až euforii.
VERDIKT: 87 %
Shish je návratem k experimentální odvaze portugal. The Man. Jde o desku, která sází na kontrasty, vášnivé experimentování a nebojí se být osobní i upřímná.