Dvanáct songů Nanebevstoupení můžeme hodnotit přísně kritickým uchem nebo se jen nechat unášet záplavou důvěrně známých postupů dovedených do levelu absolutna. Rýpal může namítnout, že Ascension obsahuje mnohokrát slyšené v předchozích verzích. Jistě, ale dosud ne v tak vybroušené podobě. Starého psa netřeba vždy učit novým kouskům, přesto může být zábavný a mladší inovátory svou energií a brilantností strčit do kapsy. Ruku na srdce – opravdu od těchto veteránů očekáváte bezbřehou invenci starších alb, kterou výrazně projevovali, řekněme, do roku 2002?
S alby Tragic Idol, The Plague Within či Medusa pánové možná zkusili návrat ke kořenům, aby se nadechli k něčemu většímu, než je ve výsledku dnešní (zdařilá) variace na sebe sama. Možná, že kdyby se více odvázali a implementovali prvky Nickova a Gregova new wave elektronického projektu HOST či krvavější pravopis kytary z Vallenfyre, budeme dnes také jinde. Leč někdejší vizionáři se raději přidrželi kanonických pravidel zhoubné tortury.
Za zdánlivě jednolitým materiálem se skrývá možná nejtvrdší album melancholiků za poslední dvě dekády. Je sofistikovaně vystavěné a klasikům ostrovního doom metalu jako by sepnulo propojení čtyřicetiletou diskografií. Nesporný talent ke skladatelské rutině nedovolí výraznější přešlap. Všechno klape – sedmistrunky Mackintoshe a Aedyho podladěně riffují, drze vysunutá brada Edmondsonovy basy drnčí. Tentokrát instantně nahrané bicí Guida Montanariniho z Gregova deathového vedlejšáku Strigoi ustojí dynamické pozice solidně. Bicman se na styl adaptoval, ale jistá monotónnost patternů se přece jen koná. Po nahrávání ale za soupravu znovu zasedl ztracený syn Jeff Singer, což je mimochodem výborná zpráva. Holmes prochází komplet hlasové rejstříky, které jsme od něho kdy slyšeli, a míchá je do barvitých celků. Od deathového murmuru po naléhavý rockový projev nebo tak typické gothic deklamace. Svůj díl na vokálních partech má i jako producent a zvukový inženýr někdejší hlas Darkane Lawrence Mackrory, šéf Rorysound Studios v Uppsale, kde se nahrávalo.
Vše, co pětice definovala na svých přelomových albech Shades of God, Icon či Draconian Times v devadesátkách, se nyní vrací jako obměny na dané téma v ojedinělé producentské práci páně Grega Mackintoshe. Ten je tradičně jako kytarista a skladatel excelentní. Famózní rukopis hry je dosud stylotvorný. Přirozeným prolínáním moderního metalu s – u Paradise Lost dosud neslýchanými dřevně heavy postupy – dostáváme se průběžně až někam k uplatňovaným formám z In Requiem či Faith Divide us – Death Unite Us. Tak široce rozkročeni na Ascension jsme.
Deska je svého druhu testem, jak dobře metamorfózy kapely znáte. Svůj vliv na výsledném materiálu má jistě i dva roky starý remake kultovního Icon, kdy si Nick vlastně vzpomněl, jak mu to kdysi po „hetfieldovsku“ zpívalo. Zároveň platí, že o pět let starší Obsidian a Ascension spolu tvoří určitý logický celek. Přitom novinka je temnější, brutální a textově navázaná na klišé konceptů náboženského tápání, především v křesťanstvím poznamenaném světě. V této souvislosti zmiňme zdařilý přebal malíře Roberta Bordina (také MDB, Katatonia).
Skladby samotné nikterak závratně nevybočují, drží se fungujícího doom & gloom receptu, avšak o monotónnosti zde není řeč. Otvírák Serpent on the Cross zamrazí ústřední mozkožroutskou vyhrávkou, zvířecím řevem i heavymetalovými valivými triolami. Klipovka Tyrants Serenade evokuje Dračí časy a smutně pomalá tryzna Salvation svými zaklínadly sice nikoho nespasí, zato si užijete vokál Nemtheanga z irských Primordial a závěrečné dvě minuty chorobného marše s vykutáleným sólíčkem.
Singl Silence of the Grave káže na albu opakovaným mustrem kombinace drsných a melodických vokálních poloh, tady s relativně zpomaleným thrashujícím riffem a opět středními tempy odkazujícími na Draconian Times/Icon. V částečně akustické Lay a Wrath Upon the World, slyšíme opět, jako již na četných albech v minulosti, Gregovu manželku Heather. Vyzrálá skladba reprezentující současnou formu kapely ze zhoubného chlívku vybočuje étericky postapokalyptickým feelingem. Pustotou čpící Diluvium přináší reminiscenci souputníků My Dying Bride a rytmicky členitá Sirens, sahající až k jistým pánům z Bay Area, dá v orientálním motivu vzpomenout na Amorphis a mohla by se svým refrénem figurovat i na Obsidian.
Pro zajímavost – This Stark Town, ač bonusová, patří k těm nejsvětlejším zábleskům světla v potemnělé hrobce. Čistý gothic rockový odpich sice v závěru skladby opět vycení smrtící chrup, ale to už k tomu patří. Závěr s A Life Unknown se v počáteční části zase uvede hodně převrácenou revizí Until It Sleeps a vůbec je to vlastně taková šlapavá doometallica.
VERDIKT: 75 %
Ascension je stoprocentní koncentrát Paradise Lost, jenž umí rozpařit headbangera i navodit husinu. Nanebevstoupení nás tak provádí známou krajinou, abychom vychutnali i vše nové.