První ze čtyř segmentů dlouhého nedělního večera v pražské Lucerně patřil cimbálovce Klaret, která hrála na malém pódiu uprostřed sálu. Po téhle jihomoravské sekci jsme se ze sklípku přesunuli do podzemí jiného typu a do garáže, přesněji řečeno Garage s Tony Ducháčkem. Ten se nedávno vrátil na koncertní pódia po náročných operacích a teď už zpívá i kymácivě tančí jako dřív. Za vděčných reakcí publika zazněly hity jako Táta to chtěl zakázat, Virginita nebo sborově zpívané Muchomůrky bílé a sál se hezky naladil na undergroundovou vlnu. Jen škoda, že sólová kytara se místy ztrácela ve zvukovém mixu.
Pak přišlo na řadu pásmo písní Hudby Praha se střídajícími se hosty za mikrofonem. Milan Cimfe, kterého znám primárně jako špičkového producenta, na mě udělal dojem i jako živelný a sebejistý zpěvák, zejména se skladbou Brejle. Dva kusy (A tak dál, De generace) daly zpěvačky Veronika Vítová a Tereza Barešová jen samy s kapelou, u ostatních svými vokály doprovázely kolegy. Zazpívat přišel i David Koller nebo Petr Váša, který se songem Máma táta nasadil „hodně vostrej rock'n'roll,“ který sloužil jako ideální most k Jasné páce.
Jednu písničku zazpíval ze záznamu i samotný Michal Ambrož, který z fotky na projekčním plátně shlížel na decentně osvětlenou kapelu a symptomaticky zpíval Je to zlý. Hologramy nežijících umělců, o kterých vtipkovali moderátoři, asi nikdo nechce, ale tohle spojení živě hrající kapely a jedné studiové vokální stopy má něco do sebe. Bylo to dojemné a hezké.
Pak se částečně obměnila sestava, za bicí usedl David Koller, z Hudby Praha se znovu stala Jasná Páka a začala pěkně zostra Špinavýma zádama. Průkopník fyzického básnictví Petr Váša vtrhl na pódium, vypustil z gumičky svou lví hřívu a okamžitě opanoval scénu, fyzicky i vokálně. Kapela celou dobu hrála výborně, pojila v sobě undergroundovou dravost a tvrdost a zároveň hráčskou zručnost a vzájemnou sehranost na vysoké úrovni, o jaké si ve svých prvních inkarnacích mohla jen nechat zdát. Týká se to nejen instrumentálních partů, ale i vokálů – vícehlasy Vítové a Barešové zněly úžasně, až by se někomu snad mohlo nostalgicky zastesknout po starém ječení. Michal Pelant si zase vystřihnul výborné kytarové sólo ve skladbě Nálady, kterému se okamžitě vyrovnal Radovan Jelínek se svým sólem na housle.
David Koller zůstával za bicími a frontmanství přenechával Vášovi a zpěvačkám, zpoza bubnů zazpíval jen pár kusů, třeba Majolenku nebo melancholický Konec nočních toulek. Michal Ambrož se znovu citlivě připomněl, tentokrát archivními fotografiemi, jejichž projekce doprovázela výmluvnou skladbu Mladej umí bejt každej. Na závěr dorazil i speciální host, původní frontman Jasné Páky Dáda Albrecht. Ten se svým drsným, neurvalým hlasem přidal koncertu na další barvě undergroundu. Jako přídavek se hrály rovnou tři písně, až se celá akce táhla skoro k půlnoci, což bylo štědré, ale zároveň část návštěvníků už utíkala na poslední metro, což nevypadalo dobře. Kapela se rozloučila písní Nashledanou a po těch několika předchozích opakováních jak „je to zlý“, končila optimistickým přáním „Ráno ti bude líp.“ Je dobře, že se Michal Ambrož a jeho písně stále připomínají, tím spíš, když je to v takto skvěle šlapajícím koncertním provedení.
Takže zase za rok? Jasná páka!
Hodnocení: 85 %
Jasná Páka: Když říkám strom, myslím tím strom!
Support: Tony Ducháček & Garage, Klaret
Velký sál Lucerny, Praha
1. březen 2026
