Tvrdí se (s trochou nadsázky), že Synkopy jsou prý nejdéle existující skupinou na světě. Bohužel, kapela prožila třicet let ve státě, který rockovou hudbu zrovna moc nemiloval, takže existujících materiálů je na podobný produkt relativně málo. Vondrák se z toho dostal tím, že často osciluje mezi minulostí a dneškem. Přineslo to sekundární efekt v tom, že film tím získal na vizuální pestrosti, která u podobných biografických děl, která až příliš zdůrazňují časovou linku, nebývá zrovna běžná.
Producent díla Jiří Rybář, jinak také jeden ze dvou zakládajících členů kapely, kteří v Synkopách dodnes působí, naznačoval, že film má tři roviny. Hudební, soukromou a společensko-politickou. Ta třetí z nich spočívá v dokumentárních záběrech z partajních sjezdů, které mají zachytit vyprázdněnou dobu, v níž tvorba Synkop vznikala. Možná bychom si dokázali představit i jiné záběry z obrodného procesu 1968 a následné normalizace, ale pro ilustraci i tyhle mluvící hlavy stačí.
Výborně je zachycen přerod skupiny z westcoastového vokálního souboru, přísahajícího na Beach Boys k art rocku už jen tím, že jejich nejslavnější píseň Válka je vůl zaslechneme jak v první čili klasické verzi, tak v provedení, inspirovaném nejspíš hard rockem Uriah Heep až ke svéráznému ambicioznímu provedení podle tehdejších představ „nového umění“.
Cenným prvkem příběhu brněnské legendy jsou záběry ze soukromých archivů, které dokládají jistou soudržnost kapely i mimo pódia. Čekali bychom ale, že se v příběhu víc rozvine obraz tehdejší brněnské bohémské muzikantské komunity, v níž se prolínaly skupiny všech žánrů a generací. Svou velikostí i originalitou tato parta „volných noh“ vytvořila i v tehdejším Československu častý jev – modelový svobodný svět uprostřed bahna. Možná je to téma na nějaký příští Vondrákův film.
Koncert v kavárně Máj v červnu 1964.
Druhá věc, kterou je možné ve filmu postrádat, je zasazení Synkop do kontextu nejdříve bigbeatové a později artrockové (či chcete-li progrockové) domácí scény. Jen občas se něco nakousne. Přitom Synkopy, podobně jako Hladíkův M. Efekt nebo Vargovo Collegium Musicum, měly jednu velkou smůlu – byly za železnou oponou. Tím spíš se ale Vondrákovi povedlo vypreparovat příběh kapely jako story několika lidí, kteří přísahali na svou muziku.
Osud dokumentu je zatím ve hvězdách. Česká televize má o něj sice zájem, ale pro jeho použití by se musel nejspíš přestříhat. Nejen kvůli autorským právům některých záběrů, ale i kvůli hrstce šťavnatých slov, které muzikanti občas použijí.
Jinak je to na informace bohatý a dobře sestříhaný dokument, o kterém si naše děti a vnoučata budou myslet totéž, co jsme si myslívali my o předchozích generacích. Že se totiž plácáme přes ramena a myslíme si, jak jsme byli geniální a úžasní, a zatím jsme byli prd. Je jim to přáno.
První veřejné vystoupení kapely v roce 1961.