Obrázek k článku RECENZE: Omamné stárnutí Roberta Planta v dokonalé souhře s Alison Krauss
| Jarda Konáš | Foto: David McClister (Shore Fire Media)

RECENZE: Omamné stárnutí Roberta Planta v dokonalé souhře s Alison Krauss

Nová deska dvojice Robert Plant a Alison Krauss potěší hlavně ty, kteří si zamilovali už první desku. Úroveň zůstala stejná, zmizel snad jen moment překvapení.

Když v roce 2007 vydali Plant a Krauss desku Raising Sand, šlo o ojedinělou věc. Dva tvorbou vzdálení umělci k sobě našli cestu, kterou se jen tak někdo rozhodně nevydá a výsledkem bylo nádherné album, které posunulo tradiční americkou hudbu do 21. století a samozřejmě spravedlivě získalo hudební ceny.

To vše platí i pro Raise the Roof, nezměnilo se vůbec nic. Jako kdyby celou tu dobu Plant s Krauss dál seděli u stolu, dopili si v klidu čaj a teď se zase dali do zpěvu tím jejich božským dvojhlasem. Důležité je dodat, že i druhou společnou desku produkoval T Bone Burnett, protože on má na kontinuitě zvuku i zajímavé inovaci starých skladeb zásadní podíl.

Raise the Roof je album coverů, jejichž výběr až na výjimky nepřekvapí. Čeká nás hodina blues, counry a folku. Hank Williams, Merle Haggard, Everly Brothers a řada dalších klasiků tu má zastoupení, na úvod je ale nečekaně předělávka Quattro (World Drifts In) od Calexico. Už tady je slyšet Burnettova producentská taktovka, škrtnul veškeré dechy a aranže okolo, přidal důraz na kytary a perkuse a najednou je z toho úplně jiná skladba, kterou lze poznat vlastně jen díky melodii zpěvu. Právě určitá syrovost podepřená zvukem tradičních nástrojů a rytmiky je Burnettova signatura, díky tomu tady neslyšíme jen přezpívané písničky, ale výše zmíněnou inovaci dekády starých skladeb. Album sice táhnou fenomenální hlasy Planta a Krauss, ale je to Burnett, díky komu je zajímavá i instrumentální stránka desky.

Právě Burnett spolu s Plantem složili jedinou původní skladbu na desce High and Lonesome a je znát, že pánové si rozumí i autorsky. Skladba s nádechem nomádských plání by z fleku mohla být na některé z posledních zpěvákových sólovek a vůbec bych se nedivil, kdyby ji Plant zařadil do svého koncertního setlistu.

Bohužel, jakkoliv je deska pečlivě zprodukovaná a citlivě nahraná, dochází na Raise the Roof k opakování téhož, co před čtrnácti lety na Raising Sand. Stále je to kvalitní hudba v podání mistrů, ale bez momentu překvapení je to vlastně jen pokračování něčeho, co jsme už slyšeli. Záleží tak na každém zvlášť, jak moc tuto desku ocení, někomu udělá radost, někdo to bude vnímat jen tak, že se zase sešla stará parta, aby si zahrála oblíbené písničky. I to ale není málo.

Hodnocení: 70%

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.