Je to stále všechno především jeden velký vtípek, nebo nám před očima vyrostla kapela, která stojí za jednou z nejvýraznějších evolucí metalcoru posledních let?
Na začátek je třeba poznamenat, že samotné vydání alba Tanzneid (což lze volně vyložit jako „závidět někomu, že tančí“) nebylo pro fanoušky Electric Callboy žádným velkým milníkem. Z deseti, respektive čtrnácti skladeb na desce jich totiž osm vyšlo už dříve jako singly, poslední čtyři položky jsou pouze remixy a summa summarum jsme se tak dočkali celých dvou skutečně nových skladeb. Navíc takových, které nejspíš žádnou velkou díru do světa neudělají.
Dnešní doba přeje výrazným singlům, a dá se tedy pochopit, proč skupina s touto strategií přišla. Přinejmenším zvláštně ale působí, když si na právě vydané desce pustíte RATATATA, která spatřila světlo světa už v květnu 2024. Tanzneid je tak spíše shrnutím studiové práce posledních dvou let. Ty ale byly pro Electric Callboy bez nadsázky zlomové.
Přiznám se, že mám Electric Callboy rád a sledoval jsem je už před lety, kdy ještě pod názvem Eskimo Callboy hráli na festivalech v brzkých odpoledních hodinách pro pár nadšenců. Zároveň si uvědomuji, že právě v jejich případě je obtížné shrnout kvality nového alba nějakými objektivními parametry. Jejich techno-metalový blázinec může člověk vnímat jako skvělou zábavu, ale stejně tak jako příšerný kýč, z něhož ho po několika minutách rozbolí hlava. Zkusme na to tedy jít trochu „vědecky“.
Přes dva roky bubnuje s Electric Callboy Frank Zummo, který dříve působil v Sum 41, a jeho rytmika je v nových skladbách sakra znát. O tom jsme se ostatně mohli letos přesvědčit i na vlastní oči na Rock for People, kde Zummovy přesné kopance v kombinaci s nejrůznějšími techno beaty nenechaly v klidu stát ani toho největšího škarohlída. Obrovskou proměnou prošla také dvojice frontmanů Kevin Ratajczak a Nico Sallach. Jejich přebíhání od nejtvrdšího řevu k „žvýkačkovému“ popu je leckdy až dechberoucí.
Z výrazných singlů rozhodně stojí za pozornost už zmíněná RATATATA, kterou skupina nahrála s podobně trhlou partou Babymetal, nebo úvodní Tanzneid, kde se zpívá o člověku, jenž vidí pohyb, cítí rytmus, ale jeho vlastní nohy jako by byly přibité k zemi. Taneční nálada je tedy silně cítit hned od prvních vteřin.
Elevator Operator je absurdní skladba o obsluze výtahu, která ale funguje skvěle, a kapela se zde svým vtipkováním trefila přímo do černého. Při prvním poslechu velmi dobře funguje také The Way You Are, která začíná jako vystřižená z repertoáru boybandu devadesátých let, aby se v půlce – trochu očekávatelně – zlomila a pokračovala jako deathcorový buldozer. S každým dalším poslechem ale její kouzlo trochu slábne, což se bohužel dá říct o větší části desky.
Let The Good Times Roll dali do kupy The Offspring, ale toto propojení na příliš úrodnou půdu nepadlo. Skladba je poměrně nevýrazná, a navíc vokál, který dodal Dexter Holland, zní nezvykle přeprodukovaně. Výsledek proto působí… trochu divně. Still Waiting je pochopitelně jedna z největších hitovek Sum 41, ale ani její zařazení na desku žádný velký wow efekt nepřináší, je tu trochu do počtu.
První poslech Tanzneid uteče zatraceně rychle. Jakmile jsem ale byl kvůli této recenzi „nucen“ album poslouchat opakovaně, chtělo se mi do něj čím dál méně. Nejsilnějším hřištěm Electric Callboy je totiž dnes především velké pódium – show plná konfet, plamenů, šusťákovek, mulletů a moshpitů. A právě to je něco, co je do sluchátek prakticky nepřenositelné, jakkoli je Tanzneid po technické a produkční stránce dotažené téměř k dokonalosti.
VERDIKT: 74 %
Tanzneid je album, které se jen obtížně hodnotí standardními metrikami. Kdo Electric Callboy nemůže ani slyšet a jejich tvorba mu připadá jako nevkusná hloupost, má svým způsobem pravdu. Stejně tak ale může mít pravdu ten, kdo je považuje za kapelu, jež posouvá moderní metal dopředu a ve výsledku pomáhá celé scéně. Právě Electric Callboy a jim podobní prokazují, že i moderní tvrdá hudba může dnes plnit největší haly a stát na vrcholech festivalových plakátů.