Tři roky po albu Brightside tu máme nové Lumineers. Nahrávka dostala název Automatic a podle zpěváka Wesleyho Schultze na to kapela tentokrát chtěla jít skromněji a svižněji. Určitý minimalismus k Lumineers patřil vždycky a změna ve zvuku díky tomu není výrazná. Pořád je to muzika rozpoznatelná po pár taktech: jádro písní je postavené na procítěném zpěvu, pianu a kytaře, pak už jen dozdobit aranžemi a zbylými nástroji. Na Automatic ale jako by The Lumineers byli ještě něžnější než kdy dřív.
A také mají naléhavější texty. Hořkosladce zpívají o všemožných strastech jedinců v dnešním světě, od vyrovnání se s rozchodem až po závislost na prášcích. Pozornější posluchače odmění nápaditými verši typu „když tě nedokážu rozveselit já, tak už nikdo / tak už nikdo / tvůj sladký Ativan“. V té písni je k tématu řečeno víc než v kdejakém xanaxovém trapu.
Žánrově zůstávají The Lumineers na svém. Kapela si vytvořila vlastní hřiště kdesi mezi indie folkem, folk rockem a popem a na něm si hraje prakticky bez konkurence. Funguje to, ale půlhodinová stopáž je asi maximum, kdy se dá vzhledem k výše vyřčenému udržet dostatečná pozornost. Pomáhají tomu sami hudebníci, kteří se snaží svůj jednolitý styl zpestřit škálou formátů a servírují tříminutové singlovky, téměř pětiminutový epos i půlminutovou instrumentálku. Není tu nuda ani vata. Ovšem nejsou tu ani hity. Pilotní singl Same Old Song jsou typičtí Lumineers tak, jak je mají fanoušci rádi, ničím ale nevybočuje.
Lumineers natočili album, které v půlhodince nabízí téměř vše, čím si získali svou pozici na scéně. Těžko ale říct, jestli osloví nové posluchače; komu skupina dřív připadala jako uspávač hadů, ten po poslechu Automatic názor nezmění. Mohl by ale aspoň uznat, že v rámci amerického indie folku patří mezi nejvýraznější zástupce.
Verdikt: 78%
Půlhodinka typických Lumineers. Na desce Automatic sice není výrazný hit, kapela si však se skladbami vyhrála tak, že na ní není ani žádná vata. Za pozornost stojí i dobré texty.