Zatímco minulé album Šťastné dieťa ji možná trochu posunulo mimo vlastní bezpečné hranice, na aktuální nahrávce se Katarzia vrací k polohám známým už z minulosti. V textech jde až na dřeň, odhaluje své nitro a introvertní atmosféru kontrastuje až surově otevřenými texty: „Nechcem deti, nechcem dom / Nedlžíš mi žiadne sľuby / Až ma desí, aká som si istá v tom / Nechcem svatbu, vyhýbam sa pohľadom...“ V jedné ze skladeb zakládá nový stát a chce se vším začít znovu od prazačátku, v další touží po intenzivnějším vztahu, jinde opovrhuje povrchností života, anebo ukazuje děsivost stále přetrvávajících konzervativních pohledů na ženy.
Album začíná nejprovokativnějším okamžikem – titulní skladbou. Zpěvačka je v ní cynická, sarkastická, vysmívá se všem i sobě. „Nechodím do fitka, ale do mekáča / Vymýšľaj si, koľko chceš / Mňa to nevytáča.“ Provokuje ale i hudbou: rozbíjí tu písničku, experimentálně mění nálady, láme rytmické i hudební struktury, tak trochu jako by chtěla povrchnější posluchače už v úvodu odehnat. V následujících písních ale naopak potvrzuje, že má stále skvělý cit vystavět chytlavé a silné melodické motivy i písničkové nápady, které se zadírají pod kůži s razancí ušních červů. Ale kontrast introvertních textových zpovědí a hybných a nápaditých – a především nadprůměrně skvěle vyprodukovaných – hudebních nápadů už provází celé album až do konce.
Vedle osvědčených spolupracovníků (úvodní song nabubnoval Martin Valihora, další písně pak Oliver Lipenský) dominuje albu skvělý klavír Libora Galii a vyčnívá i baskytara Laury Jaškové aka Meowlau. Ale funkční jsou i dívčí vokály (NIKA, Tereza Marečková). Spolu se suverénní produkcí, překlápějící úvodní introvertní písničkářství do elektronické podoby, vzniká pestrá a nadžánrově barevná paleta, kde je stále co poslouchat, stále co obdivovat, a to vše bez pocitu přeprodukovanosti a nadbytečnosti zvuků i tónů. Vše přitom zní lehce, přirozeně a až na úvod alba i posluchačsky vstřícně.
Katarzia se vzepjala ke skvělému výkonu. Tohle album bude zpětně vyčnívat a už nyní patří k povedenějším i v rámci její vlastní diskografie. Má široký záběr, kde si skoro každý může najít „to svoje“. A to nejen v rámci žánrů, ale i napříč generacemi. Jestliže v minulosti občas zněla nejistě či s mladistvou naivitou, tentokrát už jasně dává najevo, jak se s neradostnou situací okolo nás vyrovnává, nabízí sebevědomý pohled současné ženy, a ještě u toho dává příležitost se podílet mladým talentům. A přiznejme si, že po lásce nebo po empatii netouží zdaleka jen ona sama.
VERDIKT: 87 %
Katarzia ukazuje cestu ženám a nabízí zrcadlo mužům. A jen tak mimochodem u toho nádavkem i skvěle vyprodukované písničky plné nápadů.