Oproti předchozímu „bezejmennému“ albu, které nejprve rozdával tajně zdarma k nákupu u jeho Third Man Records a vyzýval zákazníky, ať ho rozšíří na sítích sami, vyšla novinka běžným způsobem. Zvukově ale Frozen Charlotte na No Name v mnohém navazuje. Zatímco dříve Jack White skákal mezi žánry a s větším či menším úspěchem experimentoval, na No Name se víceméně vrátil k bluesrockovým a garážovým kořenům White Stripes a v těchto „bezpečných“ vodách zůstává i teď.
Nejznatelnější spojitost najdeme hned v otvíráku G.O.D. and the Broken Ribs. Moment, tohle už jsme jednou slyšeli – vykradl tady snad Jack White omylem sám sebe? Na to je podobnost se skladbou Archbishop Harold Homes z předchozí desky až moc velká. Fanoušci je na sítích nazývají sesterskými skladbami, žádné vyjádření Jacka Whitea se mi ale dohledat nepodařilo. Nicméně skladby jsou si po hudební stránce velice podobné, a když porovnáme texty, G. O. D. and the Broken Ribs můžeme vnímat jako logické pokračování předchůdkyně. Dost dobře by mohlo jít třeba o zjevení v hlavě šíleného kazatele Harolda Holmese.
Biblické a náboženské motivy opět probublávají celým albem. Kdybychom ale hledali společného jmenovatele všech písní, byl by to především vztek. Ne že by Jack White byl jinak známý zrovna pozitivními letními hity, navíc s jeho charakteristickým „štěkáním“ zní skoro každá skladba více či méně naštvaně. Tady ale vztek a rozčarování prostupuje skoro všemi texty. Od partnerských hádek v You’ll Never Fix Me nebo čistokrevného blues o otravných sousedech Neighbors Blues přes marnost a osamělost existence (All Alone Again) a metafyzické dotazování po smyslu věcí (Nobody Knows) až po zlost na současný svět, šíření lží a přílišné zasahování technologií do našich myslí (Making Contact) nebo přímo řeky plné krve (Raising the Grain), Jack White se tentokrát opravdu zlobí.
O No Name jste si mohli třeba i v recenzi Ondřeje Kubína přečíst, že připomínala White Stripes více než cokoli jiného, co Jack White na své sólové dráze vydal. Na Frozen Charlotte na tuto linku víceméně navazuje, ale tentokrát brousí ještě více do bluesrockových vod. White je samozřejmě mistr ostrých riffů a jeho charakteristický rukopis je stále rozpoznatelný na první dobrou, občas ale rezignuje na klasickou písňovou skladbu a kašle na nějaké bridge a refrény, takže ve výsledku písně nikam moc negradují a jedou tak trochu „furt dokola“. To je případ právě už zmíněné G. O. D. and the Broken Ribs, částečně i Derecho Demonico nebo Dollar Bill. Když budu ještě chvíli srovnávat s No Name, potažmo i všemi staršími sólovkami, ty byly pestřejší, rozpoznatelnější, často i originálnější. Tady se to všechno trochu slévá dohromady, skladby se drží všechny podobného zvuku i rytmu.
Zapamatovatelné momenty vykouknou jen sem tam, jako třeba v případě písní Raising the Grain a You’ll Never Fix Me nebo I Can’t Believe What I’m Hearing. Ale je mi jasné, že přesně to, co mi na desce trochu vadí, řadu fanoušků naopak potěší. Každá skladba samostatně je esencí toho, proč je Jack White někdy považován za poslední velkou rockovou hvězdu. Kdyby nebyl známý jako samorost, který na nějaká čísla na streamovacích platformách zvysoka kašle a hraje to, co ho zrovna baví, skoro by to vypadalo jako hra na jistotu. Takový fan service pro posluchače, kteří si přišli pro to, na co jsou zvyklí, a nemají rádi žádné úkroky stranou. Tady to dostanou pěkně naládované za sebou, nic moc nevyčnívá ani nahoru, ani tu není žádný propad, a písničky budou bezpochyby perfektně fungovat naživo. Mě osobně, a rozhodně se mnou nemusíte souhlasit, bavil více hravější Jack White experimentátor z předchozích alb, i když z toho kvalitativně byla občas pěkná sinusoida.
VERDIKT: 70 %
Jack White nahrál skvělou bluesrockovou desku pro staromilce, chybí tomu ale občas nějaký moment překvapení, jako to uměl dříve.