Neříká se to úplně snadno, ale uším mladého posluchače rapu neřekne hudební ansámbl kolem nového projektu Mobb Deep mnoho. Z vlastní zkušenosti vím, že existují samozvaní zarytí posluchači žánru, kteří nevědí, kdo je Nas, nebo nezvládnou vyjmenovat ani jednoho člena Wu-Tang Clanu. Výhrou je, když si vzpomenou, že něco takového vůbec existuje.
Nicméně síla umělců tkví v tom překročit stín svých slavných jmen a nechat znít svůj odkaz v tom, co nejvíc milují – ve své muzice. Položené základy hardcore rapu proto znějí dál i na TikToku, ať už se jedná o C.R.E.A.M., popřípadě Survival of the Fittest, nebo Shook Ones, Pt. II., přestože jejich posluchači nevědí, kdo Havoc nebo Prodigy vůbec jsou.
Je to již osm let, co druhý zmiňovaný již opustil tento svět a vydal se bránit ulice nebeského Queensbridge. Nevydařený experiment amerického New Yorku se sociálním bydlením částečně zapříčinil rozdmýchání již tak dýmající vatry konfliktu mezi tamními chudými etniky, jejichž denním chlebem byly prodeje drog, potyčky se zákonem a taktéž mezi sebou.
Odtud vznikla také potřeba ventilovat každodenní těžkosti, které se s životem v podobných
místech pojí. A živná rapová půda, v té době tak mladá, živelná a sexy, dala vzniknout Onyx, Wu-Tangu či právě Mobb Deep. A ačkoli Prodigyho smrt nebyla zrovna válečnická (udusil se kvůli srpkovité anémii, s níž žil od dětství), jeho život byl věru divoký, o čemž informoval neznalý zbytek planety skrze texty plné násilí, gangsterského kodexu, tvrdých statementů a punchlines.
Zde proto narážíme na základní kámen úrazu, o který jsem zakopl v momentě, kdy jsem si četl booklet aktuálního alba. Hned čtyři hosté z osmi těles (pokud počítáme Clipse jako jednotku), se objevili na legendárním The Infamous vydaném před třiceti lety. Žádné nové jméno, žádný pokus o posun.
Nechci znít jako cynik, ale domnívám se, že i tribute za zemřelého parťáka, jenž se dle mého názoru z Infinite vyklubal, si zaslouží trochu „živé vody“ na sonický mlýn v podobě někoho, kdo alespoň trochu vybarví devadesátkové boje generaci, která je nikdy nezažila.
Jasně, otázka také zní, jestli si tu cestu k Mobb Deep někdo nový najde, když poslední pokus o vzkříšení přišel ze strany kapely ne zrovna povedenou spoluprací s G-Unit v roce 2006. Vnímáme-li však (a byl-li to záměr) nový projekt jako album pro uzavřenou společnost, pak se to dá respektovat a s takovým konceptem pracovat. Jako zastánce progresu bych v tom však viděl minusové body.
Rád bych však také upozornil, že mluvím čistě o rapu. Z nějakého důvodu se totiž na desce objevují mladé R & B megastars Jorja Smith a H.E.R. v prazvláštním dvoudílném intermezzu Down for You na vysamplovaném Adagio for Strings od Samuela Barbera, přičemž první díl se Smith, která se dočkala i videa, je tím povedenějším z projektu.
Co se však monumentálnosti týče, milovníci devadesátkových hymnů, póz a házení hlavou
budou z patnácti nových stop u vytržení. Vždyť v nich hostují už zmínění členové Wu-Tangu
Raekwon a Ghostface Killah, kdysi ulicemi korunovaný král New Yorku Nas, nedávno vyhypovaní Pusha T a Malice jako Clipse nebo dlouholetý spolupracovník a kamarád The Alchemist, který k Havocovým jedenácti hudebním stopám přidal čtyři instrumentální linky.
Havocovi prý trvalo deset let, než dokázal zformovat rozlučkové album. A to se povedlo; je nutné zmínit, že Prodigyho odkaz je zde jasný, má sloky skoro v každé stopě a jeho temný, ikonicky rytmizovaný profil s jemně povýšenou, ale reálnou flow stále nechává jeho protivníky na stráži.
Havoc sám se místy pokouší o nějaký štiplavý komentář směrem k mladé generaci (v My Era třeba mluví o nynější měkké generaci a zmiňuje změnu chromozomů a fakt, že by za pouhou zmínku o nich dnes mohl být popotahován), ale formu se pokusil zachovat celistvou.
A tak když přijde na řadu píseň se členy Wu-Tangu, Havoc navaří ODB-like sample s dlouhým cutem samohlásky, ve kterém se stará parta musí cítit jako doma. Když přijde na emocionální část, jako právě v Down for You, váže se k ní i hudební gradace. Škoda, že rap formě úplně neodpovídá. To je ale problém většiny devadesátkových hardcore rapperů.
Pomník byl tedy sestaven slušně, teď co hudba samotná? Upřímně, i když stopy nejsou nikterak dlouhé (v průměru něco mezi 3:30 na jednu), táhnou se jako týden před výplatou. Slušně řečeno. Nemusí to být nutně problém desky jako takové, ale v současném uspěchaném světě mnoho parády neudělají.
Když si poslechneme texty, i ty mají svou syrovou devadesátkovou formu. Je to jako poslouchat učebnici rapu. S ní ale také nemusíte nutně souhlasit nebo za ní stát, faktem ale je, že to tak v hudbě bylo. Dnes je vývoj jinde, a pokud si u poslechu něco uvědomíte, pak to, že je čas jít dál. Infinite je časovou kapslí pro pamětníky, pro něž je forma důležitější než progres, ať už je její výraz jakýkoli.
Plusem by tak mohly být alespoň samply, kdyby se prostě tak rychle neohrály. Nevím, jestli jsem se nenechal tou nechutí pohltit až moc. Ale k dalšímu poslechu mě už album neláká.
VERDIKT: 65 %
Král je mrtev, ať žije jeho odkaz. Mobb Deep jsou minulost, Prodigy po smrti. A rozlučka s ním zavrtaná v minulosti žánru.