Jestli lze mít k záznamu koncertu nějakou výhradu, pak leda to, že ty největší bomby svého repertoáru – Kolej Yesterday, Blues o spolykaných slovech a Bitvu o Karlův most – vystřílí zpěvák hned na začátku alba. Ale tak je tomu i na jeho běžných koncertech. Dostane tím publikum do provozní teploty, jak by asi řekl nějaký technik, a závěrečné vyvrcholení show řeší jiným způsobem.
Celá koncepce Michalova živáku se skládá ze čtyř složek. V první části jsou to právě ony slavné osmdesátkové evergreeny, v druhé pak přichází na řadu soudobá klasika – který sedmdesátník má tak vážené a cenné skladby pro střední a starší generaci posluchačů, jako jsou Poprvé a naposledy, Zloději času nebo Má vlast? Na nich je nejvíc znát, jak civilně umí Prokop sdělovat poselství svých písní. Nejsou jednoduchá, navíc obalená spoustou poetických obrazů a symbolů. Pro běžného posluchače možná někdy na první poslech „přílišná moudra“, ale i tak vy mu věříte, vy mu rozumíte, vy cítíte, co chce říct.
Třetí část tvoří aktuální nebo aktuálnější skladby, které jako kdyby promlouvaly k tomu nejsoučasnějšímu dnešku. Jsou to skladby z alba Ostraka, ověnčeného vynikajícími texty Michala Bulíře. Platí o nich to, co o předešlém bloku – jsou přesvědčivé a důvěryhodné. Ne nadarmo je Ostraka jednou z nejvýše ceněných desek posledních let. A nejen v rámci Prokopovy generace.
A máme tu konec alba. Ten tvoří samé bonbónky v čele s Michalovou oblíbenou skladbou Boom Boom od bluesmana Johna Lee Hookera, která odkazuje na jeho rhythm-and-bluesové kořeny z konce šedesátých let. V ní se mohou vyřádit jeho spoluhráči, mezi nimiž podle očekávání exceluje Pavel Marcel na kytaru a samozřejmě Honza Hrubý na housle. Závěrečná V nákupáku je příjemným odlehčením po hlubokých a vážných textech programu. S jednou písničkou se v rámci závěrečného bloku blýskne také slovenský kytarista Karol Komenda. Ne že by jeho vystoupení hrálo na koncertním albu nějakou důležitou roli, ale je součástí snahy tvůrců udělat desku co nejpestřejší.
Deska však nestojí jen na Prokopově přesvědčivém a mladistvém výkonu, ale také na jeho doprovodné kapele, desítky let nazývané (ať je jakkoli velká) Framus Five. Parta o generaci (nebo dvě?) mladší než její zpěvák skvěle šlape. Je to bílý blues band a zároveň mainstreamová rocková kapela se sólisty, o kterých se jiným českým skupinám ani nezdá. Hudba ze starých časů, kdy jejím základním stavebním kamenem bylo blues.
A ještě něco. Známe živá alba, kde není publikum vůbec znát. A alba, kde je toho publika až příliš. Tady je to akorát.
VERDIKT: 90 %
Michal Prokop ukazuje, že je s osmi křížky na krku stále ve formě. Je radost to zažívat na každém koncertě. A je skvělé, že z toho vznikl záznam v takové kvalitě.