Já vím, je to vždycky těžké navázat na skvělou předešlou desku… Poppy s producentem Jordanem Fishem na konci roku 2024 vydala zlomové album Negative Spaces, které zpěvačku doslova vystřelilo na přední spoty světových rockových a metalových festivalů. Sám jsem tehdy desku v recenzi hodně vychválil, Američanka světu muziky přinesla zase něco trochu jiného a zatraceně působivého. Křehká dívenka, která začínala jako youtuberka a následně rozjela kariéru popové zpěvačky, se najednou ukázala jako všestranná hudebnice s vášní pro metal a uřvané screamy, jež vrážela do tvrdých melancholických písní ovlivněných alternativou a současnými metalovými a corovými směry. Byl to zkrátka příjemný šok.
A ten, možná i logicky, do značné míry postrádá nové album Empty Hands. Poppy na něm ovšem působí v tvrdých partech jistěji a oproti Negative Spaces ve výsledku i koncepčněji. Jako by už industriální úvod Public Domain ladil i se samotným přebalem alba, na němž „rozmáznutá“ zpěvačka objímá zkřivené zrcadlo. Opakovaný taneční refrén v písni postupně přejde do naléhavého a atmosférického závěru, který má posluchače připravit na druhou uřvanou pecku Bruised Sky – jednu z nejlepších skladeb na desce, v níž Poppy ukazuje své nejsilnější přednosti, tedy silně zpěvný refrén a sloky s neobyčejně intenzivními screamy. Na tenhle perfektní úvod pak příjemně navazuje i zpěvný Guardian, který pro změnu ukazuje sílu a jistotu Poppy v čistých a vysokých vokálech.
Právě kombinace vokálů, a především změna dynamiky činí z Poppy tak chytlavou interpretku. V tom tkví její síla, přetavit popové linky z ničeho nic do metalcoru a probudit v sobě tu agresivní polohu. Paradoxně možná proto na mě v ryze metalových skladbách, jako jsou na desce skladby Dying to Forget nebo Empty Hands, zkrátka nepůsobí ohromujícím dojmem – na scéně dneska najdete celou plejádu kapel s daleko zajímavějším hardcorovým a metalovým repertoárem s ženským vokálem. Skladby navíc po instrumentální stránce nijak extra nepřekvapují, jako by je už člověk někdy dokonce slyšel.
Sluší se říct, že jedno „překvapení“ si Poppy pro fanoušky na Empty Hands přece jen schovala. Z alba totiž nejvíce vyčnívá osmá skladba s názvem Eat the Hate, což je kupodivu riffy protkaná punková hymna s úplně jinou energií. Svižná pecka o necelých dvou minutách najednou projede albem jako kudla a postaví tak posluchače do pozoru. Hodně dobrá volba a další důkaz, že Poppy, jako jedné z mála, skutečně sluší podobné multižánrové výstřelky.
I proto se mi líbí, že na desce nechybí elektropopové vsuvky jako The Wait nebo Ribs, které jen dokreslují celkovou melancholickou povahu desky. U kdekoho by takové přechody působily jako přecpaný a nesourodý mix žánrového mišmaše, ale k Poppy to prostě sedí. Navíc i proto se dnes těší tak velké popularitě a nebál bych se její repertoár přirovnat k otevřené bráně pro fanoušky do světa metalu i popu.
Empty Hands jasně ukazuje ještě silnější příklon Poppy k metalu, a hlavně její sebejistější projev. Deska přesto místy působí sterilně a opakuje také některé motivy z předchozího alba. Nechci říct, že Poppy vyloženě vykrádá sebe sama, ale producent Jordan Fish by mohl zpěvačku, a především sám sebe častěji vytrhnout z komfortní zóny (třeba jako v případě Eat the Hate). Poppy je jako stvořená pro experimentování a byla by škoda, kdyby se v budoucnu stala jen dalším „metalcorovým interpretem z Fishovy stáje“.
VERDIKT: 79 %
Poppy vsadila na jistotu a představila ucelenější a koncepčnější pokračování předchozí desky. V tuto chvíli s narůstající fanouškovskou základnou to je pochopitelné. Na dalším albu by ale bylo fajn zase trochu více experimentovat, a to hlavně se zvukem.