Ze všeho nejvíc se zdá, že koncertní deska byla jen záminkou k vydání druhé desky, sedmi studiově předělaných sympho remixů v délce cirka pouhých 27 minut.
Nejdříve ale k živé půlce dvojalba. Absolutně nezajímavé. Je to přetahovaná rockové kapely s orchestrem, v níž vítězí hlasitější skupina. Obsahuje 12 skladeb. Jednu z Většího než malého množství, tři z Černých koček, tři z debutu Lucie, dvě z In the Sky a tři z poslední desky EvoLucie. Pět písní se objevilo už na první desce Lucie se symfonickým orchestrem z roku 2003.
Druhé CD je zajímavější. Studiový zvuk zachycuje vyrovnanější poměr mezi orchestrem a kapelou. Dvě skladby vyhoďme rovnou. Příšernou bombastickou verzi Černých andělů, dramaticky zpomalenou a s patetickými smyčci. Takového nabubřeného ducha měly v osmdesátých letech snad jenom nahrávky Falca. Stejně přiblblé a nepochopitelně proti obsahu textu kráčející aranžmá má Panic. Naechovaný vokál dává onanistovi, který ne a ne uhnat babu, nádech vesmírné bytosti. Ale jsou tam alespoň hezky vymyšlené smyčce, i když úplně mimo kontext písně! Ani jedna z těchto dvou skladeb by se v téhle nové podobě nestala hitem.
Fénixovy slzy z EvoLucie až tak známé nejsou, takže tam by se nové aranžmá dalo strávit. Tím spíš, že je to crazy song, v němž se uplatní každá potřeštěnost. Ale mezi námi, ten orchestrální doprovod by klidně mohl nahradit počítač. A byla by to i potom ulítlost.
Vona říká jo. Tady se někomu z kapely zalíbil Kashmir od Led Zeppelin a teď to narouboval na rychlý rokenrol. To se dá brát jako hříčka, jako posun skladby do jiného obsahového rozměru. Tady se to Lucii povedlo.
Šrouby do hlavy překvapí spíše novým zvukem kláves. Inu, technika od dob, kdy skladba vznikla, značně pokročila, zní to opravdu aktuálně. Smyčce posilují refrén, a tudíž tolik neprudí. Chtěli jsme lítat má stejný problém jako Fénixovy slzy. Člověk se ptá proč, když všechno mohl se stejným dopadem nahradit počítač.
A pak tu máme na závěr ještě Nejlepší, kterou znám. Ta je zároveň nejlepší, kterou na tohle album Lucie umístila. Velký orchestr se k exaltovanému milostnému vyznání hodí, zvlášť když vrcholí nádherným sborem. Pravda, chybí tam krásné závěrečné kytarové sólo, které dělalo oproti orchestru vyznání intimnějším, ale všichni jsme v životě zažili podobné megaokouzlení milovanou bytostí, takže i ta nová úprava s sebou nese jako jediná z alba pocit pravdivosti.
Verdikt: 40 %
Kdyby v tomto stylu natočila Lucie hrst nových skladeb, bylo by asi všechno v pořádku, takhle je to vyvolávání duchů minulosti v nově vypraných hábitech. A k tomu patří i poučení, že tu a tam některé dobré písně nelze ani přes všechnu snahu zkazit. Některé ovšem jo.