Když pár měsíců před vydáním nové desky hráli The Strokes na festivalu Coachella, zněli jako obvykle. Zkušená kytarovka v čele se zpěvákem Julianem Casablancasem, který si neodpustil své tradiční rýpavé komentáře. Například o tom, jak rád předskakuje Justinu Bieberovi. Na sedmé řadovce The Strokes je popové hvězdě ale blíže, než by mohlo být skalním
fanouškům prvních desek The Strokes příjemné.
Vědělo se, že album nazvané Reality Awaits nebude znít jako Is This It. I to, že Casablancasův softwarově upravený vokál bude jako od Daft Punk. Přesto hned úvodní Psycho Shit může pro řadu fanoušků doslovně evokovat to, co z novinky The Strokes slyší. A je to o to víc frustrující, že jinak jde o řemeslně solidní písničku (i celou desku), která se postupně rozbaluje a nabírá na síle díky kytarám Alberta Hammonda jr. a Nicka Valensiho, base Nikolaje Fraitureho i bicím Fabrizia Morettiho. Je to členitá věc s gradačním obloukem a dobře vystavěnou strukturou i aranžmá, která, stejně jako další položky na albu (Dine N‘Dash, Falling Out of Love), potvrzuje schopnost kapely napsat příjemnou písničku.
Díky volnosti, kterou dal producent Rick Rubin muzikantům, a zvukové provzdušněnosti se značnou částí desky line příjemný letní vibe (natáčelo se na Kostarice). A když Casablancas hlasově nic neřeší a neexperimentuje (Going to Babble On), jde o typickou položku z katalogu The Strokes s jejich rozeznatelným hudebním DNA.
Problém ale nastává ve chvíli, kdy masivní použití softwarové úpravy hlasu vytváří cosi nepřirozeně znějícího, zvukově zkresleného, nepříjemně zakrouceného. Zkombinováním s hudebním doprovodem v karibském módu, s letním zvukem i náladou (Lonely in the Future) vzniká umělohmotná zvuková kulisa k bazénu, kde o nic nepřijdete, když na chvíli ponoříte hlavu pod vodní hladinu a nic neslyšíte.
Možná je Reality Awaits deskou, kterou se The Strokes snaží oslovit generaci Z, ale Casablancasův projev tu působí spíš jako manýra než cosi, co by jednotlivým písničkám pomáhalo. Přitom v případě The Strokes šlo po celou jejich dosavadní, čtvrtstoletí dlouhou a úspěšnou kariéru o písničky. A ty pořád kapela napsat umí, jak je tomu i v případě závěrečné, jednoduché, aranžérsky a zvukově osekané Tyrants of the Mellow Moon. Jen je podobných záchvěvů na desce méně, než by bylo záhodno, a při stopáži necelých 43 minut je tak album delší, než by být mělo. Reality Awaits je tak spíš než pro fanoušky deskou pro samotné členy The Strokes.
VERDIKT: 60 %
The Strokes pořád disponují schopností napsat jednoduchou, zapamatovatelnou, melodickou písničku. Jen s ní tentokrát dost šetřili a natočili svou nejbizarnější desku.