Sedmasedmdesátiletý Jeff Beck, jeden z otců brtiského blues rocku, později superstar tvrdého rocku, a pak dokonce jazzman, je považován za jednoho z nejlepších, ale také nejsvéráznějších kytaristů všech dob. Devětapadesátiletý Johnny Depp je zase jednou z největších hereckých hvězd Hollywoodu a zároveň příležitostným kytaristou a zpěvákem. I u nás jsme ho mohli vidět v kapele Hollywood Vampires spolu s legendárním Alicem Cooperem.
I když pro Vampíry napsal řadu písní, je znám svou zálibou pro coververze. Ostatně Beck je miluje také. Nelze se proto divit, že jejich první společné album 18 obsahuje jedenáct verzí více či méně známých písní a jen dvě původní skladby. Jejich výběr je tak neobvykle různorodý, že bychom si je měli vzít pěkně popořádku.
1. Midnight Walker. Pokud má někdo Jeffa Becka zafixovaného z konce šedesátých let jako praotce heavy metalu, toho asi líbezná melodická instrumentálka překvapí. Ale už na své první sólové desce z roku 1969 hrál stejně jemnou verzi lidové Greensleeves. Tahle přejatá melodie je od irského folkaře Daveyho Spillanea a kytara v ní nahrazuje houslový part. Původní verzi najdete na Spilaneově albu Pipe Dreams z roku 1991.
2. The Death and Resurrection Show. V roce 2003 to byl otvírák stejnojmenného alba Killing Joke. Na rozdíl od Jaze Colemana zpívá Johnny Depp přes filtr, možná i přes vocoder, jímž zvyšuje fantaskní atmosféru monotónního riffu v doprovodu. Parádní Beckovo sólo v závěru patří do učebnic klasického rocku.
3. Time. Ploužák od geniálního člena Beach Boys Briana Wilsona, který jej napsal pro kultovní album Pacific Ocean Blue svého bratra Dennise. Je to snivá west coastová skladba, v níž se v doprovodu blýskne dlouholetý Beckův klávesista Jason Rebello. Depp tentokrát odložil kytaru a jenom zpívá. Je vznešený a Beck znovu zasněně romantický jako západ nad Tichým oceánem někde na Long Beach.
4. Sad Motherfuckin’ Parade. První z původních skladeb. Jakýsi psychedelický recitativ, který se mazlí se slovem motherfucker, zatímco oba kytaristé si hrají s prostorovými efekty. Všechny nástroje hrají jen Beck s Deppem – Depp dokonce zvládá kromě sólovky také basovou a doprovodnou kytaru, klávesy a programování. Malou kapku bicích levou zadní ovládá sám obdivovaný Vinnie Colaiuta, co bubnoval mimo jiné i s Frankem Zappou.
5. Don’t Talk (Put Your Head on My Shoulder). Čistě Beckova instrumentální záležitost září v další skladbě, která pochází z okruhu Beach Boys. Na albu Pet Sounds z roku 1966 se krčila nenápadně v pozadí, ale kdo chtěl, ten si ji našel. Třeba slavná sopranistka Anne Sophie von Otter. Překrásná baladická melodie, v níž Beckova kytara jen zpívá.
6. This Is a Song for Miss Hedy Lamarr. Pravděpodobně klíčová píseň desky. Hedy Lamarr byla slavná rakouská a později hollywoodská hvězda, která v roce 1933 přinesla revoluci do filmového umění – byla první herečkou, která hrála nahá ve filmu Extáze od Gustava Machatého. Kupodivu se později v Americe kromě hraní účastnila elektronického výzkumu, který se sice ve své době neuplatnil, ale v pozdějších letech z něj vycházely technologie wifi a bluetooth. Lamarr se na posledních 35 let svého života úplně odizolovala od veřejnosti a komunikovala jen telefonicky. Vznosná melodie je poctou dámě, která byla ve své době považována za nejkrásnější ženu světa a nechtěla být vnímána jako stařena. Krásně sejmutá doprovodná akustická kytara Johnnyho Deppa.
7. Caroline No. Další Beach Boys, první sólová nahrávka jejich leadera Briana Wilsona, následně připojená k jejich albu Pet Sounds. Beck s Deppem pro svou desku systematicky vyhledávají písně, které ve své době zapadly. Na téhle hraje ale jen Beck sám. Vypadá to, že album vzniklo na troskách nějaké jeho sólové instrumentální desky. Svým charakterem je podobná baladě Don’t Talk (Put Your Head on My Shoulder).
8. Ooo Baby Baby. Dvojice se přesunuje k jinému druhu popu. Další ploužák (není jich na desce nějak moc?) patří ke klasickým soulovým hitům. Jako první ho hráli Smokey Robinson a The Miracles na značce Tamla Motown v roce 1965 a po nich spousta dalších. Podobně jako verze zpěvačky Lindy Ronstadt se snaží z čistě černého soulu vydestilovat cosi univerzálnějšího. Stejně jako to zkoušel před dvanácti lety lety Phil Collins s podobnými soulovými kousky na albu Goin’ Back. Nejpocukrovanější Johnny Depp, jakého jsme kdy slyšeli.
9. What’s Going On. Ale to je slavná soulová skladba! Marvin Gaye, rok 1971. Časopis Rolling Stone ji dvakrát označil za čtvrtou nejlepší skladbu všech dob. Beck ji pojal po svém – úvodní sólo trvá dvě a půl minuty a pak se ještě na konci blýskne několika dalšími efektními triky. Depp samozřejmě na Gaye nemá, spíš se tu ocitá v roli dělníka, který vyplňuje zbylý prostor.
10. Venus in Furs. Další nečekaný skok, klasika od Velvet Underground. Jeff Beck ve formě, v níž ho známe ze starých desek. Syrová kytara mezi jednotlivými slokami a parádní závěr. Depp po reedovském způsobu zdánlivě jako by nezúčastněný. Spolu se skladbou od Killing Joke svým napětím a agresivitou trčí z celé lyricky laděné desky.
11. Let It Be Me. Další pomalá skladba, původně od Gilberta Bécauda, kterou v anglické verzi proslavili Everly Brothers. Jejich podání pochází z roku 1959, je tedy nejstarší písní celého alba. Také je to asi nejnudnější skladba desky. Člověk by si ji dovedl představit v titulcích nějakého hollywoodského romantického příběhu. Ale s touhle písničkou si v sedmdesátých letech nedokázal poradit ani Bob Dylan.
12. Stars. Nejznámější song od zapomenuté písničkářky Janis Ian z roku 1974. Tady je Depp pro změnu brilantní. Podmalován klavírem a kytarou zkouší zpívat něco mezi šansonem a barovým jazzem a je v tom přesvědčivý. A Beck ho v tom citlivě následuje. Ze všech pomalých skladeb na albu je tahle nejkrásnější.
13. Isolation. Klasický John Lennon. Poslední písnička alba vznikla pravděpodobně jako první. Byla to reakce na první covidovou vlnu a objevila se už v roce 2020. Lennonův patos z roku 1970 plně vyhovuje efektnímu herectví, které známe z Deppových filmů. A navíc můžeme sledovat, jak Beck graduje píseň od zvolněného tempa k divokému, až paranoidnímu sólu a závěrečnému zklidnění.
Verdikt: 85 %
Ten lepší je samozřejmě Jeff Beck. Ale lidi chodí na Deppa.