K jeho realizaci si vedle základního doprovodného comba přizval dva trumpetisty – Jumaana Smithe a Anthonyho Herveye, svého častého spolupracovníka, saxofonistu Scotta Hamiltona a hlavně českého nositele Grammy, varhaníka Ondřeje Pivce. Jeho hammondky jsou v několika skladbách tak výraznou ozdobou desky, až je škoda, že není vedle Smigmatora uváděn jako hlavní umělec desky. Ale je zase fakt, že nehraje ve všech skladbách.
Smigmator pojal svou desku amerických standardů jako souhrn balad. Dokonce i rokenrol Walking od Fatse Domina uskutečnil v pomalém tempu. A ne že by to skladbě neslušelo! Ale není to jen zpomalením tempa, ale také Smigmatorovým projevem. Milostné romantické balady mu sluší, protože v nich má možnost uplatnit svůj něžný lyrický projev, který by před nějakými pětasedmdesáti lety dokázal proniknout do srdíček mnoha posluchaček a nejspíš to dokáže i teď. Velmi pečlivě dbá na svou angličtinu, dokonce tolik, že je vzorná přespříliš. Ale zase je to jiný pohled na písničky, které se od Sinatrových časů zpívají „na půl huby“.
To, že v několika nahrávkách vystupují vedle vokálu jako hlavní sólový nástroj klávesy nebo trubka, dobře zapadá do koncepce alba. Swingové soubory se odjakživa pyšnily dobrými trumpetisty a tohle opravdu machři jsou. Jumaane Smith je dravější a jeho sólo v úvodním Home Away from Home má grády, při nichž musí i letmý posluchač natáhnout krk a zastříhat ušima. Anthony Hervey je o něco křehčí a požitek, který přináší v úvodním sólu v Autumn in New York, má opravdu snivě časně podzimní atmosféru, která výtečně doplňuje melodii Vernona Duka. Herveyovým hlavním partnerem je v této skladbě pianista Mikuláš Pokorný – to je naprostá slast hudebního porozumění.
Dvě skladby stojí za zvláštní vypíchnutí díky Smigmatorovu výkonu. I´ve Got You Under My Skin, jedna z nejslavnějších skladeb Cole Portera, musí určitě patřit mezi jeho nejoblíbenější standardy, s takovou radostí se mazlí s melodií, v níž sólem znovu vynikne Jumaane Smith. Titulní skladba na sebe zase upozorní příjemně aranžovaným sborem v pozadí.
Zvláštní kapitolu tvoří skladba Girl Talk X Man Talk, v níž zpívá Smigmator v duetu s panamskou legendou, zpěvákem (a bývalým tamním ministrem turistického ruchu) Rubenem Bladesem. Na svých sedmasedmdesát zní skoro na stejně mladistvé úrovni jako Smigmator a jejich domlouvání „co kluci, co holky“ vyznívá velmi svěže. Naopak Bladesova manželka Luba Mason (údajně slovenského původu) v Old Friends už tak přesvědčivá není. Oba tito hosté jsou vítaným zpestřením struktury alba, které by bez nich bylo až příliš monotónní.
A ještě jedna radost, která podtrhuje „vymazlenost“ Smigmatorovy desky. Skladba P. S. I Love You není upravená skladba od Beatles, ale o trochu méně známý evergreen od swingového klasika Chrise Mercera. Jinak pěkná popůlnoční barovka s překrásnými vyhrávkami tenorsaxofonu Scotta Hamiltona. Doposlechnout a jít spát. Proto je nejspíš i poslední na desce.
VERDIKT: 70 %
Smigmator natočil opravdu reprezentativní album – co host, to zajímavá osobnost. A i díky tomu – co písnička, to zajímavá a někdy i velmi poslouchatelná záležitost.