Od vydání prvního alba Wet Leg uplynuly tři roky. Za tu dobu se změnilo hodně: Především se samozřejmě ze dvou holek, co si doma nahrávaly pro srandu demáče, staly globální hvězdy. Z trojice jejich doprovodných muzikantů se stali plnohodnotní členové kapely, takže se na skládání nových písní podíleli už jako jeden tým. Zároveň se proměnila i dynamika ústřední dvojice: Hester Chambers se rozhodla přesunout více do pozadí mimo hlavní světlo reflektorů a pozornost novinářů, z Rhian Teasdale se tak stala plnohodnotná frontwoman.
Výraznou změnou také prošla jejich image, dlouhé šaty a klobouky (odborně se prý tento styl nazývá cottagecore) jsou nenávratně pryč. Nevím, jak se odborně nazývá jejich styl teď, ale lehce hororový přebal alba asi mluví za vše. Zásadní změnou, která Moisturizer ovlivnila nejvíce, je však změna životní. Zatímco Hester Chambers tvoří pár s kytaristou a klávesákem Joshem Mobarakim už řadu let, mezi dvěma alby se stihla i Rhian Teasdale zamilovat natolik, aby díky dané osobě skládala love songy. Snad ve všech rozhovorech k této desce zdůrazňuje skutečnost, že dokud chodila s muži, žádný z nich v ní potřebu napsat zamilovanou píseň nevzbudil. Teď už je několik let ve šťastném vztahu s nebinárním partnerem a najednou nepíše skoro o ničem jiném. Až na výjimky v podobě skladeb Catch These Fists a Mangetout je tak Moisturizer veskrze zamilovaná deska.
A že to jsou opravdu love songy, žádné náznaky a jinotaje. Teasdale se sice třeba v Pillow Talk zaměřuje na lásku z pohledu čistě fyzického, jinak se ale nebojí žádného romantického klišé. „Ztrácím se v tvých očích“, „Když jsem s tebou, dny jsou příliš krátké“, „Na Zemi je nějak chladno, když tu nejsi“, „Jestli jsi sen, tak se nechci nikdy probudit“, „Každý den začíná a končí tebou“ a tak bychom mohli pokračovat dlouho. Naštěstí to v té angličtině zas tak netahá za uši. A naštěstí jsou to pořád Wet Leg, takže i takové skladby neustále okořeňují svým surrealistickým humorem a hromadou popkulturních referencí, obzvlášť povedená je třeba „I’ll be your Shakira, whenever, wherever“. Při pozorném poslechu narazíte i na Pokémona, postavy z filmů Princess Bride nebo Jennifer’s Body, hvězdy v souhvězdí Orionu a samozřejmě na slavnou britskou moderátorku Davinu McCall, která se při moderaci reality show Big Brother proslavila hláškou „I’m coming to get you“ a Teasdale ji v rozhovorech bez nadsázky označuje za národní poklad.
Catch These Fists a Mangetout se tedy tematicky blíží první desce, kdy se děvčata vyrovnávají po svém s nechtěnou pozorností od mužů. Zatímco Mangetout zvukově lehce evokuje Velvet Underground, Catch These Fists (první singl) je jedna ze skladeb, v nichž se přiklonili k výrazně tvrdšímu zvuku než dříve, podobně jako ve druhé singlovce CPR a Pillow Talk. Na druhou stranu do jejich žánrového mixu přibyly i vyslovené ploužáky, jako je už zmiňovaná singlovka Davina McCall a především 11:21, na které jsme u nich z předchozí desky zvyklí nebyli. Posledním výraznějším vybočením ze zajetých kolejí je pak synthpopový Pokemon a shoegazová Don’t Speak, která je jednou ze dvou skladeb (spolu s Pond Song), jež si pro změnu o své lásce napsala a nazpívala Hester Chambers.
Ačkoli na desce najdeme odbočky do těchto neprobádaných vod, samozřejmě to jsou pořád Wet Leg, žádný obrat o 180 stupňů se nekoná. Rozhodně nejsou všechny skladby chytlavé, ale s každým dalším poslechem se tam těch „earwormů“ (nebo marshmallow wormů?) objevuje čím dál více. Při prvním poslechu možná deska neudělá takový dojem jako debut, který měl výhodu – prostě překvapil jako blesk z čistého nebe. Moisturizer je ve výsledku prostě „jen“ další velice dobrá deska Wet Leg, která nemá úplně čím překvapit, ale nemám pocit, že by se Wet Leg o něco takového snažili. Nahráli výbornou desku plnou hudby, jaká je baví hrát, a textů o tématech, o nichž chtějí psát. A jak se podle dosavadních recenzí zdá, jen tak mimochodem přitom naplnili ta obrovská očekávání fanoušků i kritiků po celém světě.
VERDIKT: 80 %
Ačkoli došlo k řadě změn, na Moisturizer slyšíme ty stejné Wet Leg, kteří nás všechny uchvátili před třemi lety. Jedou si to svoje bez ohledu na to, jestli hrají pro zábavu doma v obýváku, nebo pro desítky tisíc lidí na Glastonbury.