Když hudebník formátu Eda O‘Briena mluví o tom, že nahrávání nové desky bylo jako „temná noc duše a smrt ega“, nejde o lacinou PR frázi. Druhá sólová deska Blue Morpho – pojmenovaná po zářivě modrém motýlovi jako symbolu metamorfózy – vznikala v hlubokých pandemických lockdownech ve Walesu, kdy O‘Brien propadl těžkým depresím. Zatímco debutové Earth reprezentovalo zemi, Blue Morpho je podle O‘Briena albem vody, symbolem žalu, ale zároveň očisty a ducha. O‘Brienova touha posouvat své hudební hranice daleko za hranice domovských Radiohead je zásadní součástí této nahrávky. Výsledkem je skvěle promyšlené umělecké dílo, jaké se zrodí z opravdového hlubokého sebezpytu.
Deska nikam nespěchá. Jednotlivé skladby dávají posluchači možnost se zastavit, vnímat přítomný okamžik a ponořit se do vrstevnatých struktur, s nimiž si O‘Brien s producentem Paulem Epworthem pořádně vyhráli. Zvuková krajina se rozlévá v magické fúzi hypnotického psych-folku, ambientu, jazzu a jemného trip hopu. Hned úvodní, bezmála osmiminutová Incantations otevírá tyto dveře dokořán. Přes jemný kytarový úvod a harmonické zvukové plochy se skladba postupně rozvíjí v bohatou nástrojovou koloraturu, v níž kaskády smyčců doprovázejí O‘Brienův záhadný zpěv. („Přichází strach / celé ty roky jsem před tím vším utíkal“). Když skladba graduje do orchestrálního finále, dýchne na posluchače rukopis typický pro pozdní Radiohead.
Třpytivá zvuková koláž Thin Places s průsvitnou flétnou Shabaky Hutchingse přináší pocit klidu na léčivé frekvenci, zatímco znepokojivé Solfeggio s těžkými syntezátory naopak pulzuje úzkostí v psychedelickém oparu. O‘Brienův vokál je po celou dobu elegantní, často spíše intonuje v nižších rejstřících a proplétá se s hudbou. V prosvětlené titulní skladbě ho navíc obklopuje sborový chorál, ptačí štěbetání a monumentální smyčcové aranžmá Tõnu Kõrvitse v podání Tallinského komorního orchestru. Zvuky přírody zde zkoumají, jak nás moderní život odvádí od dokonalého léčitele v podobě lesa, a O‘Brien v písni Sweet Spot tajuplně zpívá o úderech blesku, než se atmosféra promění z tajuplné v katarzní klid.
Absolutními vrcholy a protipóly nahrávky jsou dvě skladby. Tou první je hypnotická Teachers, inspirovaná nocí strávenou na lysohlávkách v lesích Dartmooru. Začíná tektonickým funky rytmem s fantastickým basovým groovem a bicími kolegy z Radiohead Phila Selwaye. O‘Brienův zkreslený hlas zde přiznává: „Uprostřed života jsem právě ztratil cestu, ztratil cestu, ztratil cestu,“ načež se píseň překlopí do čisté psychedelie znějící jako Pink Floyd z poloviny 70. let. Druhým klenotem je závěrečný, téměř desetiminutový epos Obrigado. Ten oslavuje O‘Brienovu lásku k Brazílii a mísí ambientní prvky s kmenovými beaty samby. Když se po sluncem políbených vokálech s příslibem, že „slunečné dny na mě čekají“, hudba ztiší a následně rozvine ve tři minuty velkolepé kytarové a vokální katarze, O‘Brien definitivně vystupuje z hlubin na světlo.
Je to triumf jednoho z nejcitlivějších zvukových architektů současné hudby, který se zde vyjadřuje v té nejryzejší podobě. A v posluchači to rezonuje.
VERDIKT: 87 %
Blue Morpho je hluboce osobní, léčivá a strhující deska, na níž zvukový experimentátor Ed O’Brien proměňuje temnotu ve světlo.