Brunner s Foukalovou se v nich museli utkat tu s volným veršem, tu se složitějšími rytmickými strukturami Zábranových básní. Výsledkem je silně náladotvorná kolekce lyrických „kreseb“ schopných se hluboko zahnízdit v duši citlivého posluchače.
Zábrana byl a dodnes je nepřekonatelným překladatelem americké beatnické poezie, ale výběr veršů spíše ukazuje na inspiraci jeho druhou překladatelskou tváří, ruskou poezií první poloviny 20. století s její křehkostí a s jarně/podzimními náladotvornými obrazy.
Skladby jsou založeny na verších z různých období Zábranova života. Někdy to jsou jen až skoro deníkové záznamy zachycující určité emoce, jindy ale mohou být jakoby literárním esejem nebo glosou. Taková je například píseň Když čtu Ginsberga, úvaha nad začátečními slovy Ginsbergovy nejslavnější skladby Kvílení. Jinou zvláštní skladbou je Mamince. Podle poznámky pod básní ji Zábrana napsal v roce 1950, čili v devatenácti, během cesty vlakem, když jel za matkou, politickou aktivistkou uvězněnou v komunistickém kriminále. Nikde ani slovo protestu nebo hněvu, přesto v básni i v její hudební realizaci cítíme jak bolest a smutek, tak vzdor.
Pojmenovat žánr, kterého se album dotýká, není snadné. Brunner je obvykle považován za jazzového pianistu, ale tohle není až tak úplně to, co si obvykle představujeme pod pojmem jazz. Není to ani klasika, ba ani folk a už vůbec ne rock. Ano, je to alternativa, dokonce jakási nová alternativa. Nebo ještě přesněji – zpívaná poezie.
Hlavní hudební složkou díla je Martinovo piano a Markétin zpěv, ale na albu spolupracuje ještě druhý klávesista Vít Křišťan a kytarista Tomáš Fuchs. S těmi dvěma vstupuje do skladeb elektronika, která má za účel dokreslovat synteticky vytvořenými barvami klavírní part a občas přidat skladbám na gradaci. Tak je tomu například v závěru už zmíněné básně Když čtu Ginsberga, kdy se utkávají syntezátor a kytara s klavírem v hlukové bouři. Mimochodem nejdramatičtější moment alba, které se jinak odehrává na povrchu ve zdánlivě klidné poloze, ale s hlubokou vnitřní naléhavostí.
Stejně jako je Brunner vynikající pianista, je členka Lanuga Markéta Foukalová brilantní vokalistkou, která se dovede vyrovnat s tím, že ve skladbě chybí rýmy nebo refrény, takže jisté pravidelnosti musí být občas dosahováno opakováním dvojverší na konci každé sloky. Foukalová má snadno identifikovatelný křehký hlas skoro dětského zabarvení, a pokud padlo sousloví vnitřní naléhavost, je to právě to, co se na jejím vzniku silně podílí.
VERDIKT: 85 %
Vydavatelství Animal Music nepublikuje desky pro lovce mamutů. I tady producent Petr Ostrouchov míří na nejnáročnější a nejkultivovanější možný okruh posluchačů. Náročná záležitost, v níž je každé slovo, každý tón jako ze zlata, ale je třeba se k takovému pokladu probojovat. Výsledek pak stojí za to.