Evanescence v čele s nestárnoucí Amy Lee obecně upřednostňují kvalitu před kvantitou. Respektive za 23 let od svého debutu nechrlí jednu desku za druhou, ale dávají si s nimi načas a nechávají je uzrát. A i přes tuhle úspornost převyšuje šestá deska Sanctuary vše, s čím kapela po roce 2006, tedy po vydání úspěšné nahrávky The Open Door, přišla.
Hudební svatyně podle Evanescence je dobře známé prostředí. Album nenabízí vyložené novoty, kapela se drží svého charakteristicky dramatického a temného zvuku, ale zároveň ho obohacuje o nové, zejména elektronické prvky. Netlačí v tom ale na pilu, takže deska nesklouzává ke křeči ani karikatuře. Bůhvíjaký důraz se neklade ani na stupňování tvrdosti. U eponymní nahrávky z roku 2011 i pět let staré The Bitter Truth do toho Evanescence řezali mnohem víc. Tentokrát ubrali, písničky jsou přesto trefnější a mají obecně zajímavější strukturu. To je bezesporu i zásluha trojice producentů, kde se ke stálici Nicku Raskulineczovi přidali ještě Zakk Cervini anebo Jordan Fish.
Dynamika skladeb je mnohem méně předvídatelná. Jiskrný otvírák Beautiful Lie je sice v rámci tvorby Evanescence taková klasika, ale hned další písnička Tell Me When You’ve Had Enough zní jako něco, co by díky výrazně špinavému kytarovému riffu z fleku zapadlo do repertoáru Nine Inch Nails. Pilotní singl Who Will You Follow je jako zhudebněný akční film, následující Rapture je svou ostrou kadencí a rockovou drzostí jedna z nejlepších skladeb, které mají Evanescence v repertoáru. Song Afterlife napsala Amy Lee původně pro netflixovský anime seriál Devil May Cry, ale nábojem zapadá i do konceptu desky. No a titulní Sanctuary je se svým hymnickým refrénem v podstatě milostným dopisem fanouškům.
Název desky totiž vznikl z věty, kterou Amy Lee před pár lety pronesla na koncertě v Austrálii: „Tohle je naše svatyně,“ řekla z pódia, čímž narážela na vzájemné propojení s publikem během živých vystoupení. Svatyně podle Evanescence je hudební úkryt před nepředvídatelným světem, kde vládnou lídři s narcistními sklony, macho týpci ponižující ženy, šíří se fake news a manipuluje se s veřejností skrze sociální sítě. Kritika společenské situace nejen v USA je na desce zcela evidentní, zároveň ale texty nejsou otrocky doslovné a nechávají prostor k vlastní interpretaci.
Podtrženo, sečteno: Sanctuary není vyloženě revolucí, ale evoluce je to jednoznačná. I mnoho let po vydání stěžejních desek Fallen a The Open Door z první dekády 21. století umí kapela přijít s něčím, co v jádru ctí její rukopis, ale zároveň ho posouvá zas o kus dál. A pokud měli posluchači v uplynulých letech pocit, že Evanescence přešlapují na místě, novinka ukázala, že mají stále co říct a že rozhodně nežijí jen ze slávy, kterou jim před 20 a více lety přineslo několik megahitů.
VERDIKT: 83 %
Evanescence nepatří do starého železa. I dvě dekády od vydání stěžejních desek Fallen a The Open Door zní svěže. Pořád se vracejí jako staří známí, ale zároveň se pouštějí do nových odboček. A funguje to náramně.