Nápad na vznik kapely dostala hlavní dvojice Rhian Teasdale a Hester Chambers na pouti, konkrétně při jízdě na ruském kole. Snahou dam pak bylo především vytvořit originální hudební projekt se kterým, když to dobře dopadne, budou objíždět festivaly lokálního významu po celé Británii. Nutno podotknout, že s originalitou nešetřili už v názvu kapely. Wet Leg není jen mokrá noha, ale označení, které se po staletí používá v jejich domovině, konkrétně na malém britském ostrůvku Isle of Wight, z něhož obě dámy pochází. Jedná se o označení jakéhokoli člověka, který na ostrov přijel, ale není rodákem.
Když kapelu zahlédnete na pódiu, uvidíte dvě vesničanky, které vypadají, jako by si právě odskočily od dojení krav, a kolem nich tři hipíky. Nelze přesně určit, jak moc je to autentické, či zda se jedná o pouhou pózu ve snaze dát kapele nějakou tvář. Ve výsledku je to úplně jedno, protože vypadají a znějí absolutně cool. Velká míra nadsázky je navíc snadno rozpoznatelná i v některých skladbách Wet Leg.
Vše výše zmíněné by bylo irelevantní, kdyby ostrovanky po hudební stránce neměly co nabídnout. Jenže opak je pravdou. Wet Leg přesně ztělesňují to, co hudebnímu světu v poslední době chybělo.
Obě hlavní postavy britské indie kapely svůj debut považují za smutnou desku pro party lidi nebo party desku pro smutné lidi. Je pravdou, že ačkoli se nahrávka nese ve svižnějším tempu, tak po textové stránce nijak bezstarostná rozhodně není. Právě texty z pera Rhian Teasdale patří mezi dva hlavní pilíře celé desky. O žádném skrytém významu či nějaké hlubší myšlence zde sice hovořit nemůžeme, avšak právě jejich nekorektnost, jednoduchost, značné množství satiry, typického britského humoru i několik explicitních výrazů dělají dohromady výborný výsledek, u něhož se leckdo bude řehtat od ucha k uchu.
Na tohle album lze jen těžko použít nějakou žánrovou nálepku, neboť se v žádném žánru neohřeje moc dlouho. Například I Don’t Wanna Go Out jako by vypadla z grunge pera Kurta Cobaina, podpořená kytarovým riffem ze skladby The Man Who Sold the World od Davida Bowieho, zatímco Loving You připomíná countrypopovou baladu, v níž navíc Teasdale přešla do hebkého falzetu, který jí moc sluší.
Pomyslným pilířem je i druhá dáma Wet Leg. Kytarové riffy a ve většině případů zajímavé hudební nápady s podpisem Hester Chambers činí skladby snadno zapamatovatelné. Konkrétně riff z prvního singlu Chaise Lounge patří mezi ty, které slyšíte jednou a už je jen těžko budete dostávat z hlavy.
Na tomto albu se velmi těžko hledají nějaké výrazně lepší či výrazně horší kousky. Dalo by se říci, že od první až do poslední stopy je křivka kvality poměrně vyrovnaná. I to je však vcelku vzácný nález, který se jen tak nevidí, a už vůbec ne u debutové desky. Pokud by existoval žebříček nejlepších debutových desek, Wet Leg by v něm byli.
Je dost možné, že právě Wet Leg otevřeli dveře do hudebního světa řadě začínajících kapel, které právě nyní drhnou kytary v garáži se svým podobně syrovým pojetím hudby. Také se opět potvrdilo, že můžete kapelu pojmenovat sebevíc hloupě, ale pokud máte hudebnímu průmyslu co nabídnout, projde vám i takové jméno jako Mokrá Noha.
Verdikt: Wet Leg – 88 %
Wet Leg debutují s repertoárem, který obsahuje cosi, co hudebnímu světu už dlouho chybělo. Svým rozverným debutem rozčeřili vody. A baví svou nekorektností, texty i hudebními nápady. Zkrátka náramně jim to vyšlo!