Vzhledem k tomu, že materiál na desku je patnáct let starý, nabízí se otázka, jestli je Castle Park nová deska, nebo spíš časová kapsle z roku 2011. Písně působí poměrně syrově a nedá se jim upřít jistá nadčasovost. Graham Coxon má jasný a zřetelný rukopis, který dle mého názoru není řízen datem v kalendáři. Obsah tak působí i po patnácti letech velmi relevantně.
Coxonovu tvorbu jsem prvně zaregistroval díky seriálu The End of the F***ing World, ke kterému napsal dvoudílný soundtrack. Ryzí písničkářství vkusně podtrhuje děj a spousta písní rychle vleze pod kůži. Podobně je tomu i u skladeb z Castle Park, které byly napsány ještě předtím, než se Coxon výrazněji prosadil jako autor soundtracků. Pojďme se na ně zaměřit.
Hudebně se pohybujeme v power popu se zřejmým vlivem The Kinks, The Who a dalších britských šedesátkových kapel. Desku otevírá přímá a pozitivní píseň Billy Says, která už jako singl předznamenala, že album bude postavené na průzračném songwritingu a zpěvných melodiích. To potvrzuje i následující Allright, která je v podobném duchu, Coxon se však hlasově přesunul do polohy s výraznějším akcentem. No britštější už to být nemůže.
Za zmínku stojí dále píseň Isn’t It Funny, která posluchače zvukem i atmosférou přenese do 60. let. Vokály, dlouhé instrumentální plochy a v neposlední řadě vibrafon. Píseň Easy zase posluchače vynese na obláček svou lehkostí. Zaujme i temný zavírák All the Rage, který se jako Isn’t It Funny od přímočarého songwritingu přesouvá k mírně komplikovanějšímu přístupu. Textově se Coxon dotýká mnoha témat, často však vztahů, kde prolézají i jisté autobiografické detaily.
Název desky i samotný přebal odkazuje na park v Colchesteru, kde Coxon jako teenager trávil hodně času, a dle svých slov ho má spojený s dospíváním a mládím, jistě tedy souvisí i s některými texty písní. Produkce se ujal Ben Hillier, Coxonův dlouholetý spolupracovník, a autorem veškerého materiálu je sám Coxon, kromě cover verze písně When You Find Out od skupiny The Nerves.
Castle Park není comeback ani nová tvůrčí kapitola, je to spíš nalezený mezičlánek Coxonovy kariéry, album nahrané mezi sólovým vrcholem první dekády a pozdějšími soundtrackovými projekty, které teprve s odstupem patnácti let dostává šanci zapadnout do celkového obrazu jeho tvorby.
VERDIKT: 80 %
Castle Park je příjemná deska s nostalgickým podtextem, která si rozhodně zaslouží více poslechů, jelikož při každém dalším vynikají jiné pilíře Coxonových aranží.