Projekt Bilmuri stojí a padá na jedné osobě – Johnny Franck je někdejší člen dnes už kultovní metalcorové kapely Attack Attack!. Ta ve své době silně rezonovala scénou a nepřímo položila základy pro celou řadu zásadních projektů současného metalcoru a post hardcoru – vedle Bilmuri třeba i Beartooth. Franck od té doby ušel dlouhou cestu. Pod hlavičkou Bilmuri vydal neuvěřitelné množství materiálu, reálně někde mezi patnácti a dvaceti deskami. A i když se v tom množství dá snadno ztratit, jeho vzestup v posledních letech je nepřehlédnutelný.
Z klubového projektu se stal regulérní tahoun, který objíždí svět po boku jmen jako Sleep Token nebo Bad Omens. Ostatně i české publikum už mělo šanci tenhle růst sledovat zblízka. Od halového O2 universum přes vyprodané Futurum až po letošní plánovaný návrat na Rock for People. Zlomovým momentem pak bylo loňské album American Motor Sports, které dokonale definovalo jeho současný rukopis: jakési posthardcorové písničkářství s lehkým country nádechem, výraznou melodičností a poppunkovou chytlavostí. To celé neustále pulzující v typickém střednětempém „breakdownovém“ grooveu. Právě rytmika a s ní spojená neúnavná práce bubeníka Joshe Manuela patří k nejvýraznějším poznávacím znakům Bilmuri.
Na novince Kinda Hard na tenhle recept Franck navazuje, jen tentokrát hraje spíš na jistotu. Deska sice funguje, ale navzdory názvu nepůsobí nijak zvlášť tvrdě a celkově se drží osvědčených postupů bez větší snahy o posun. Zatímco dřívější nahrávky ukazovaly Johnnyho experimentování – ať už s EDM prvky (Goblin Hours), nebo lo-fi estetikou (Wet Milk) – Kinda Hard hraje spíš na jistotu. Výraznější posun oproti předchozí tvorbě tu prakticky není. Nechybí typická kombinace country nádechu, posthardcorové energie a extrémně chytlavých refrénů, které pravidelně vybuchují z hutných slok, jenže tentokrát jako by všechno zůstávalo v bezpečně vymezeném prostoru.
Zajímavým kořením jsou alespoň spolupráce. V Always Let You Down hostují A Day to Remember a je ukázkovým průnikem dvou světů, které k sobě mají přirozeně blízko. Právě oni stáli u zrodu takzvaného „easy coru“, balancujícího mezi metalcorem a pop punkem, a jejich spojení s Bilmuri tak dává dokonalý smysl. Výsledkem je jeden z vrcholů celé desky. Naopak Where to Find Me s hostujícími Novelists působí na papíře možná ještě zajímavěji, ale ve výsledku jde spíš o průměrnou skladbu, která z alba nijak výrazně nevyčnívá.
To ale neznamená, že by deska neměla silné momenty. Naopak, Rock bottom, Back, Then nebo především Honest patří k tomu nejlepšímu, co Franck pod jménem Bilmuri kdy napsal. Právě poslední zmiňovaná ukazuje jeho cit pro dynamiku a gradaci v plné síle, než refrén dopadne s razancí, která se okamžitě zařezává pod kůži. Na druhé straně ale stojí skladby, které spíš proplují bez většího dopadu, a některé produkční volby působí spíš samoúčelně než funkčně.
Zklamáním je i omezenější práce s některými dříve výraznými prvky – zejména upozadění typického saxofonu nepůsobí jako nejšťastnější rozhodnutí. Celkový zvuk tím lehce ztrácí na barevnosti a skladby mají tendenci po čase splývat. Kinda Hard tak nakonec vyznívá jako lehce přebujelá post hardcore deska, která příliš neriskuje a místy sklouzává až k přeslazené produkci i songwritingu. Johnny Franck tu sice ukazuje, že jeho instinkt pro chytlavé melodie a fungující refrény zůstává mimořádně silný, zároveň ale naznačuje, že bez dalšího vývoje by se jeho jinak osobitý rukopis mohl začít točit v kruhu.
VERDIKT: 70 %
Kinda Hard ukazuje, že Johnny Franck má stále mimořádný cit pro silné melodie a momenty, které se okamžitě zakousnou pod kůži. Právě tyhle vrcholy ale zároveň zvýrazňují problém zbytku desky, která se až příliš drží osvědčené šablony. Skladby mají tendenci splývat a s každým dalším poslechem ztrácí na výraznosti i překvapivosti. Kinda Hard tak zůstává solidní, místy velmi zábavnou nahrávkou, která ale víc než další krok vpřed připomíná bezpečné přešlapování na místě.