Atmosféra byla pro Arlo Parks vždy v popředí jejích nahrávek, ať už se pouštěla do koketování s jakýmkoli žánrem. Takové jemné a citlivé písničkářství buduje napětí pozvolna a vyžaduje trpělivost; vše se odehrává pomalu, nikam se nespěchá, přímočaré melodie ani produkce nehrají prim. Jde spíš o drobnokresbu nálad a pocitů. A v tom se neuhýbá ani na novince Ambiguous Desire, kterou Britka na podzim představí také v Praze.
Stačí se podívat na přebal alba, kde Arlo Parks sedí za volantem auta a kolem ní ubíhá rozostřené noční město. Přesně tenhle obraz se londýnské rodačce podařilo věrně otisknout i do písní.
Nekřičí z nich kluby, taneční parket ani ostrá světla reflektorů – jsou spíš rozostřené, zdrženlivé, dění sledují opatrně zpovzdálí. Odehrávají se před rozbřeskem, kdy už nezbývá energie na divočení, přesto pár posledních „držáků“ odhodlaně přešlapuje z místa na místo a snaží se ze sebe vykřesat zbytky sil.
Ambiguous Desire je deska zvukově uhlazená, hýřící barvami i bezpečnou dávkou tanečnosti. Plyne sice bez většího zádrhelu, ale občas sklouzává vlivem meditativního charakteru k ospalosti. Z ní ale posluchače rychle vytrhávají dynamičtější momenty. Ničím zásadním však nepřekvapí, drží se v mezích a nastolených mantinelech. Arlo Parks je opatrná, aby to s dováděním na parketu moc nepřehnala a potu nebylo až přespříliš. Je spíš pozorovatel než přímý účastník.
Je proto nutné přistoupit na tuhle hru a nečekat klubovou nahrávku, z níž energie jen prýští. Z hlediska aranží má sice deska pestrou texturu, ale jinak je jejím středobodem intenzivní sebezpyt. Návštěva nočního New Yorku pohledem introvertní básnířky umí být opojná i hudebně nepoddajná, jen je potřeba trefit správnou náladu.
VERDIKT: 70 %
Arlo Parks píše příjemné písničky a daří se jí pracovat s atmosférou. Odvaha pouštět se do nových věcí jí nechybí, ale otěže by mohla popustit ještě víc.