Weezer mají za svou bohatou kariéru na kontě několik obrovských hitů jako Island in the Sun z kultovního „zeleného alba“ nebo Buddy Holly z ještě slavnějšího „modrého alba“. Jejich gró vždy spočívalo v tom, že dokázali kombinovat na první pohled obyčejné, až amatérsky působící postupy s humorem, kterým už přes třicet let glosují svět kolem sebe se vší neochotou podvolit se hudebním trendům. Jejich podivínství se postupně stalo jejich nejsilnější zbraní. A přestože frontman a hlavní mozek kapely Rivers Cuomo v posledních letech se zvukem Weezer všemožně experimentoval, na dvacáté desce se vrací k osvědčenému receptu. Aktuální „zlaté album“ tak může fungovat i jako jakási příručka pro nezasvěcené, co vlastně Weezer představují. A hlavně čím pro hudební scénu vždycky byli.
Právě poslední roky přitom patřily v jejich diskografii k těm nejexperimentálnějším. Ať už šlo o čtyřdílnou EP ságu SZNZ inspirovanou jednotlivými ročními obdobími, nebo Van Weezer, na kterém vzdávali hold svým hardrockovým vzorům. Tentokrát na to Cuomo šel téměř vědecky. Nechal se slyšet, že si pomocí strohých tabulek v počítači analyzoval, jak vlastně fanoušci Weezer po více než třiceti letech kariéry vnímají. Předchozí experimentování se totiž ne vždy setkalo s takovým úspěchem, jaký očekával. Výsledkem tohoto snažení je právě „zlaté album“, které snad už více Weezer být ani nemůže.
Začínáme v rychlejším tempu skladbou Say Yes, která se mi líbí asi nejvíc z celé desky. Geniálně kombinuje jejich umění minimalismu s velkým, ale stále jednoduchým refrénem, který jako otvírák funguje fantasticky. Následující Shine Again zase připomíná, že tentokrát neleželo všechno pouze na Cuomovi. Skladbu napsal bubeník Patrick Wilson, který se na Gold Album po dlouhé době výrazněji zapojil do samotného skladatelského procesu.
Asi nejzajímavější vybočení přichází s We Might as Well Be Strangers, kde se k Weezer přidává o téměř tři dekády mladší Karly Hartzman z Wednesday. Generační rozdíl funguje ve prospěch skladby – Cuomo se na postupné odcizení dvou lidí dívá perspektivou člověka, který už zná konec příběhu, zatímco Hartzman se vrací k jeho začátku. Je to jeden z mála okamžiků nahrávky, kdy Weezer opouštějí bezpečí svého stylu. A zároveň se jedná o jeden z nejvýraznějších momentů desky.
Opakem je C.E.O., ten song jako by shrnoval celou výše popsanou filozofii nahrávky. Cuomo přemýšlí o vlastní kapele jako o firmě, kterou musí po dekádách existence dál řídit, zatímco hudební průmysl i fanoušci od něj chtějí především další verzi toho, co už jednou fungovalo. V kontextu jeho tabulkového analyzování vlastní tvorby jde o typicky weezerovskou kombinaci sebeironie a skutečné frustrace. Méně výrazné Hoops nebo Nowhere už spíše jen udržují album v jeho příjemně jednoduchých kolejích, aniž by bylo nutné v nich hledat něco hlubšího.
To nejzajímavější si ale Weezer schovávají téměř na konec. The Show Must Go On a závěrečná The LA Sound se obracejí přímo k začátkům kapely – k nekonečným cestám dodávkou, kocovinám, tahání aparatury a hraní v malých klubech v době, kdy ještě nikdo netušil, že se z party podivínů jednou stane jedna z výrazných amerických rockových kapel své generace. Nejpřirozeněji nakonec znějí ve chvíli, kdy se přestanou snažit být mladými Weezer a jako stárnoucí chlapi jednoduše vzpomínají na dobu, kdy mladí skutečně byli.
VERDIKT: 79 %
Weezer se na své jubilejní dvacáté nahrávce vracejí k osvědčenému receptu a bez větších experimentů přicházejí s deskou, která musí zákonitě potěšit každého fanouška. Žádné nové opus magnum se sice nekoná, ale je to příjemná, nostalgická kytarová deska plná typických melodií a refrénů.