Fanoušci Slipknot se asi chytnou za hlavu. Jaký mainstream? Že Iowa není žádné album do hitparád, k tomu nám stačí slyšet z něj pár vteřin. Jenže kapela byla na vzestupu, komerčně nabírala obrátky, a především její label Roadrunner Records si od druhé studiovky hodně sliboval. A podle toho se manažeři chovali. Zajistili kapele snové zázemí, ale zároveň ji dostali pod brutální tlak.
Cesta z ponorky
Slipknot vydali eponymní hodinu trvající debut v létě 1999 a od té doby se prakticky nezastavili. Neustále koncertovali, téměř dva roky byli na nekonečném turné, což přineslo kýžený úspěch, ale vybralo si daň. Postupem času, jak si sál po sálu, město po městě získávali fanoušky, si debut díky rostoucím prodejům sáhl až na platinovou desku (taktéž první ocenění tohoto druhu pro label Roadrunner), ale na přelomu roku 2000 a 2001, kdy měly začít práce na druhém albu, byla kapela totálně vyšťavená.
„Slipknot je velká děsivá příšera a my nad ní ztrácíme kontrolu,“ řekl už v roce 2000 frontman Corey Taylor v rozhovoru pro Guitar World. „Dostáváme se do bodu, kdy vůbec netušíme, co se bude dít a co to s námi udělá. Má maska mi ubližuje. Je v ní vedro a je těsná. Ta bolest je jako tlačítko, na pódiu ze mě dělá toho, kým jsem: hlasem příšery.“
Taylor chlastal první ligu (o čemž otevřeně mluvil ve svých knihách), perkusista Shawn Crahan na turné trpěl steskem po rodině a potřeboval pauzu, aby se jí alespoň na nějaký čas mohl věnovat, a takto bychom mohli pokračovat s každým jedním z devíti členů Slipknot. Jenže v Roadrunner to nikoho nezajímalo. Tlačili na kapelu, aby začala skládat nové písně a nastoupila co nejrychleji do studia nahrávat druhé album.
Rok a půl intenzivního koncertování se na muzikantech projevil vyčerpáním, alkoholem, drogami, a především ponorkovou nemocí. Jediní, kdo byli ochotní začít pracovat na nových skladbách, byli bubeník Joey Jordison a baskytarista Paul Gray. Zbylých sedm hudebníků jim na záda naložilo břímě skládání prvních demáčů a rozjelo se za rodinami, domů nebo odpočinkem, ale hlavně od sebe.
„Iowa byla nahrávka, kterou jsme, víc než první desku, fakt chtěli dělat a dotáhnout do konce,“ popisoval Jordison pro časopis Kerrang, proč se tehdy s Grayem hecli, zavřeli se ve zkušebně v domovském Des Moines v Iowě a dali se do skládání. Cesty osudu někdy bývají spletité, a platí to i pro Slipknot. Jordison ani Gray, prvotní tvůrci Iowy, kteří to táhli dál, když kapela nemohla, už nejsou mezi živými. Bubeník zemřel před pěti lety ve spánku, basák se v roce 2010 předávkoval morfiem a léky proti bolestem.
Nakopeme světu prdele
Gray s Jordisonem dali do kupy první demáče, a jak se jednotliví členové Slipknot zotavovali z předchozího zápřahu, přidávali se jeden po druhém ve zkušebně ke skládání. Sice si s sebou pořád táhli své démony alkoholu, drog nebo stesku, ale našli sílu to znovu rozjet. Ba co víc, začali znovu věřit a těšit se na věci, které měly přijít.
„Práci na desce jsme začali přímo ve zkušebně v Iowě,“ popisoval Corey Taylor v rozhovoru opět pro Kerrang. „Měl jsem laryngitidu, nedokázal jsem zazpívat ani notu, tak jsem jen seděl a zapisoval si nápady. Když jsem slyšel kluky hrát Disasterpiece, napsal jsem si jenom velkými písmeny: No one is safe (Nikdo není v bezpečí). Od té chvíle jsem věděl, že s Disasterpiece nakopeme prdele celému světu. To byl motor celého alba.“
V téže době se kapela shodla, že novinku pojmenují Iowa. Pracovní název zněl Nine Men, One Mission, ale s úspěchem debutu se stala komická věc. První desku Slipknot nahrávali v Malibu, často létali do Los Angeles na rozhovory nebo schůzky a média je opakovaně omylem označovala za kalifornskou kapelu. Proto nakonec druhé album neslo název jejich domovského státu, aby všichni konečně dobře věděli, odkud Slipknot vzešli a kde se cítí doma.
Po třech měsících ve zkušebně přišel konečně čas nahrávání. Kapela se přesunula, asi nepřekvapivě, do Kalifornie, kde ji čekalo osm týdnů ve studiu Sound City. A tam teprve začalo peklo. „To byl moment, kdy jsme narukovali do války,“ okomentoval nahrávání hořce Jordison v rozhovoru pro časopis Drum.
Producent diktátor
Už zaznělo, že label Roadrunner vyvíjel na kapelu enormní tlak, aby nepolevila v nasazení a co nejrychleji navázala na úspěch debutu další deskou. Na druhou stranu vydavatelství zajistilo pro nahrávání to nejlepší, co mohlo. Studio Sound City byl pojem, nahrávali tu Bob Dylan, Elton John, U2, Metallica, Tool nebo Nirvana. Do producentské židle se vrátil Ross Robins, který se Slipknot točil už debut. Tenhle chlapík dělal s Korn, Deftones, Limp Bizkit a stál za legendárním albem Roots od Sepultury. O zvuk se staral Mike Fraser, spolupracovník AC/DC, Aerosmith nebo Metalliky a míchání dostal na starost Andy Wallace, producent, který míchal desky Nirvaně, Rage Against the Machine či Foo Fighters. Samá esa. Jenže to samo o sobě nezaručí hladký průběh.
Problém začal už v samotném tlaku. Od Slipknot se čekalo hodně. „Nahrávat Iowu bylo kurva peklo,“ vyprávěl pro Kerrang perkusista Shawn Crahan. „Chtěl jsem se zabít. Byly v tom drogy, děvky, rokenrol, všechny tyhle hovna. Lidi toho od nás tolik čekali! Skladba People = Shit byl způsob, jak jim vzkázat: naserte si a nechte nás bejt!“
Producent kapelu rozhodně nešetřil. V dokumentu o Sound City na něj vzpomínal Corey Taylor: „Pracovat s Rossem bylo intenzivní jak hovado. Když jsme tam přišli, už první noc jsme udělali dvanáct skladeb a on po nás celou tu dobu házel květináče.“
Možná si říkáte, co Slipknot dělali ve studiu dva měsíce, když během první noci nahráli dvanáct skladeb? Samozřejmě, že za to může pedantství producenta. Robins měl pověst pološíleného génia schopného dotlačit kapelu na hranici možností. Nebo do blázince. Neustálé přetáčky, pokusy, tlak to dát lépe a ještě lépe, schopnost improvizovat a použít nové nápady.
Do kánonu kapely vstoupil moment z nahrávání závěrečné skladby Iowa, mnohokrát už ta historka byla zmiňována v rozhovorech a Taylor se k ní vrátil i v autobiografii. Robinson zpěváka dotlačil do bodu, kdy stál za mikrofonem úplně nahý, pořezaný od skla a totálně vyřvaný a vyčerpaný zvracel mezi náběry. Nebo spíše „mezi“ náběry, Robinson nechával nahrávání běžet a do písně Iowa nakonec jednu z pozvracených verzí použil prakticky bez zásahů a střihu.
Když se mezi nahrávacími pauzami kapelní DJ Sid Wilson dozvěděl, že mu zemřel dědeček, nastala předvídatelná situace – nervově se zhroutil. Nekompromisní producent uplakaného hudebníka zvedl z gauče, odvedl do studia, zapnul nahrávání a jeho autentický bolestivý vzlykot a pláč pak použil do instrumentálního intra (515). Byla to bezohlednost? Vypočítavost? Krutost? Geniální nápad shůry, protože bez (515) by Iowa nejspíš nikdy tak silné a mrazivé intro neměla? Ať už na to máte jakýkoli názor, situace dobře ilustruje, jak Robins ve studiu pracoval. Dokázal vnímat nové situace i nápady, měnil původní plány, a proto Slipknot v Sound City trápil tak dlouho. Výsledkem ale byla nekompromisní deska, s níž kapela posluchače, jak jsme citovali výše Taylora, skutečně posadila na prdel.
Vzhůru do světa
„Měli jsme hodně možností, kudy se na druhé desce vydat,“ vzpomínal zpěvák pro Metal Hammer. „Lidi nám říkali: můžete se dát do komerce, můžete udělat album coverů a co já vím, co ještě. Ale my nic z toho kurva nechtěli. Chtěli jsme zůstat věrní tomu, co jsme dělali předtím, z čeho jsme vzešli, a pokračovat v tom, o co nám šlo vždycky. Dělat muziku ještě brutálnější!“
Původní plán byl vydat Iowu ještě na jaře, v červnu 2001, kdy k albu měli Slipknot vyrazit na světové turné. Jenže mix se táhnul tak dlouho, že deska vyšla až 28. srpna 2001. Turné se posunulo, ovšem stálo za to. Po vydání Iowy strávili Slipknot znovu rok na cestách a rychle nabírali fanoušky. Kapela kromě domovských USA projela Evropu (2. února 2002 zahrála v pražské Malé sportovní hale), Japonsko, další dvě šňůry absolvovala spolu se System of a Down a v rámci Ozzfestu. V USA i Británii získali Slipknot za album platinovou desku a dodejme pro pobavení, že ve Velké Británii se Iowa hned po vydání vyhoupla na špici žebříčku prodejnosti, ze které sesadila Bořka stavitele s jeho deskou pohádkových písniček nazvanou jednoduše The Album. V Americe se Iowa vyšplhala na třetí příčku prodejnosti, nedokázala sesadit jen Alicii Keys a posmrtně vydanou desku Aaliyah.
I když Slipknot nechtěli záměrně natočit komerční desku, Iowa nakonec statisticky patřila mezi komerčně nejúspěšnější alba roku 2001. Fungovalo tam všechno, image, hudba, promo, turné, ale také je dobré dodat, že pro tvrdé kytary to byl dobrý rok. System of a Down vydali Toxicity, Tool Lateralus, Linkin Park Hybrid Theory, Disturbed Sickness a spolu s Iowa tato pětice desek prošlapala cestu tvrdé hudbě do hitparád a rotace rádií a hudebních televizí.
Závěrem dodejme, že Slipknot se rozhodli trochu pozměnit image. Zkušenost ze studia se do nich vepsala natolik, že chtěli, aby ta trýzeň a peklo, které si s Rossem Robinsem užili, na nich byly znát i z pódií a plakátů. Klaun Shawna Crahana měl najednou děsivě pořezaný obličej, Taylorově kožené masce narostly dredy a přibyly jizvy. Joey Jordison začínal s maskou tradičního japonského divadla kabuki, které po nahrávání přidal výraznější krvavé linky, a tak bychom mohli pokračovat s každým z tehdy devítičlenné sestavy. Slipknot zkrátka před pětadvaceti lety natočili výjimečnou desku, ale navždy je změnila k děsivějšímu.