„Tento seriál nemá ambici postihnout vše, nicméně snaží se být jednoduchým ‚návodem‘ jak na to, případně souhrnem toho, čeho je lepší se vyvarovat… A pro sichr, autor si nemyslí, že by věděl vše, natož že by to věděl nejlépe na celém světě, neb na to toho ještě stále napsal moc málo…“
Už minulé dva díly jsem bruslil na tenkém ledě, neb jsem si do úst bral provařené hvězdy. Ale stále mám pocit, že je třeba poukazovat i na podobné věci, a to i s vědomím, že mi to někdo z nich omlátí dříve či později o hlavu. A pro sichr podruhé, neznamená to, že si kolegů nevážím, natož že jim cokoli závidím. Fakt ne. Tak do toho…
Pravidla mateřštiny nejde očurat.
Už na základce vám pančitelky cpou do hlavy základní pravidla, podle kterých čeština funguje. Spoustu z toho většina z vás nikdy nebude potřebovat, ale je dobré znát alespoň základy, jako třeba vyňatá slova, shodu podmětu s přísudkem, psaní vlastních jmen nebo skloňování. Třeba jen proto, abyste se v mailu kolegyni, kterou zoufale chcete pozvat na rande, nedopustili faux pas, které by vás z téhle hormonální horské dráhy ihned diskvalifikovalo. Nicméně pak zjistíte, že podobných zhůvěřilostí se dopouští i velmi ostřílení matadoři, a navíc se to na vás hrne ze všech rádií, že?
V prosinci 2025 psal kolega Konáš krátkou recenzi na song Michal Hrůzy s názvem Kouzlo samoty. Jarda doufám promine, že si pro atmosféru vypůjčím pár jeho vět: „Michal Hrůza si nikdy nehrál na velkého básníka, vynikal a stále vyniká v jiné disciplíně – srozumitelnosti. Jeho poetika si hraje s obrazy a náznaky, ovšem zůstává mainstreamově čitelnou, nepotřebuje se pouštět do intelektuálních poloh pro uznání rozumbradů. Přímočaré básnictví v sobě nese i singl Kouzlo samoty. Je to zamyšlená, procítěná píseň, v níž Hrůza nečekaně zvážněl. Kdo jsme? Kam kráčíme? Jaké je naše místo v životě a na planetě? Dokážeme odpovědi za našeho života vůbec najít? Tak vážná témata bychom čekali možná v písních mistrů bardů jako Leonard Cohen nebo Tom Waits. Ale u Hrůzy?“
V podstatě s tím vším lze souhlasit a opravdu takto existenciální text je u interpreta překvapivým, leč… Text písně obsahuje jednu chybu, která to filozofování trochu zbytečně degraduje. A dost mě zarazilo, že si toho flagrantního jazykového karambolu kolegy Hrůzy, za který by mu jeho češtinářka napařila minimálně dvě hodiny po škole, nikdo nevšiml. A jsem dost rád, že chodil na Chlapajdu, a ne na Dívčajdu, kde by jej učila moje máma. Ale k meritu. Koukněme se na inkriminované místo: „Všechno má svůj čas, já nemám z čeho dávat, i nadechnout se zas. Jak daleko je konec, to místo na obrat, jsem obětí, či lovec…“.
Tak schválně, kde udělal autor přešlap? Inu, ve skloňování. V posledním verši, aby našel rým na slovo konec, tak ve větě, kde je třeba mít obě podstatná jména ve stejném pádu, užil pády dva. Tedy sedmý a první… Verš by dle pravidel měl správně znít: „Jsem obětí, či lovcem“, ale to by se zase nerýmovalo se slovem konec, že? Možná by pomohlo dát obě podstatná jména v pádu prvním a pak by to znělo: „Jsem oběť, či lovec“, jenže oběť se na rozdíl od obětí hůře frázuje. No nic. Chápu, že 99,9 % posluchačů si toho ani omylem nevšimne a na vyznění písně, jak o něm píše kolega Konáš, to nic nemění. Leč…
Pokud se tedy budete pouštět do dobrodružství jménem psaní písňových textů či poezie, nezapomeňte nikdy na základní pravidla. Fakt je dobré je znát a dodržovat, abyste před tou kolegyní nebyli za troubu…