Přestože je Ondřej Sejkora nadšeným obhájcem a propagátorem kontrabasu jako sólového nástroje, jako člen Filharmonie Brno nedá na orchestrální hru dopustit. „Jsem v orchestru zatím krátce a těším se na všechno. Mám rád, když je hudba zábavná, barevná a člověk si zahraje. Vždycky se do toho snažím dát maximum. Ať už jako sólista, nebo orchestrální hráč. Když v nějaké skladbě zabručí osm, někdy i devět kontrabasů a člověk cítí ten hukot a hloubku, jsem šťastnej, že toho mohu být součástí,“ říká Ondřej Sejkora.
Kontrabas mění barvy zvuku jako chameleon
Když vystupuje sólově, otevírá posluchačům nové světy, protože kdo zatím sólový kontrabas neslyšel, neumí si představit jeho neuvěřitelnou zvukovou bohatost a barevné chameleonství. „Jsem rád, že jsem se před lety dostal na Listinu mladých umělců. Díky tomu objíždíte Kruhy přátel hudby po celé republice – od Litvínova po Valašské Meziříčí. Mně nejde o prezentaci sebe sama, ale o prezentaci mého nástroje. Vždycky mě fascinují výrazy lidí, když zjistí, co všechno se dá na kontrabas zahrát,“ líčí Ondřej.
Některé školy cíleně vychovávají orchestrální kontrabasisty. Ondřej chápe, že je to podstatná, ne-li hlavní součást výuky, ale myslí si, že je třeba nástroj představit ve všech jeho konturách. „Sólové koncerty neberu jako práci, ale jako zábavu, něco, co mám moc rád, pro mě jsou důvodem zlepšovat se. Na světě, dovolím si tvrdit, neexistuje jediný kontrabasista, který by se živil pouze sólovým hraním. Když si chcete zahrát, musíte přijít s něčím novým, jiným, co dramaturgy osloví. Jsem rád, že dramaturg Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš byl tak otevřený, že jsem si mohl s filharmonií zahrát nádhernou skladbu amerického kontrabasisty Franka Prota.
Od nejmenších housliček k největšímu nástroji
Ondřejova maminka učila na ZUŠ ve Slatiňanech klavír a zpěv a založila tam dětský folklorní soubor. Ondřej i jeho starší sestra byli pochopitelně jeho členy, Ondřej tancoval, sestra hrála na housle. Na maminčino přání se oba odmala hudebním nástrojům věnovali. Jak Ondřej vtipně připomíná, když mu byly čtyři, zazněla zásadní věta: „Klavír, housle, flétna, vyber si.“ Vybral si housle, které byly v tom nejmenším provedení doma ve skříni.
Starší sestra hrála vedle houslí i na flétnu, chodila na moderní tancování a do výtvarného kroužku, Ondra se snažil to dohnat a navíc sportoval. Ale stále byl pozadu o jeden hudební nástroj. „Doma se řeklo, teď běžte cvičit na nástroje, a až docvičíte, tak se bude uklízet. Se sestrou jsme vždycky začali hrát na housle, a když jsem dohrál, sestra vítězoslavně vytáhla flétnu a cvičila do té doby, dokud jsem všecko neuklidil. Mě to jednoho dne naštvalo a bouchnul jsem do stolu, že chci druhý nástroj, a to kontrabas. Sestra na mě jen mrkla a řekla, hele, kontrabas, to nedáš, to je tak těžký, že nemáš šanci se to naučit. Já se nechtěl nechat zahanbit a vydupal jsem si, že začnu chodit na basu. Mamka mě jako třináctiletého kluka vzala do Pardubic na ZUŠ Havlíčkova k Radku Pokornému, který mě do toho nástroje zbláznil takovým způsobem, že jsem rok a půl nato dělal přijímačky na konzervatoř,“ líčí Ondřej.
Dnešní špičkový kontrabasista říká, že se mu vlastně ulevilo. Protože měl velkou ruku, na housle se už trápil, protože ve vyšších polohách už prsty těžko skládal. A protože hrál na basu jako jediný z rodiny, stával se postupně hvězdou folklorního souboru. Jako bývalý houslista měl výhodu: prsty byly zvyklé odmalička hrát synchronně – v levé ruce melodii, v pravé smyky. Měl vybudovaný hudební sluch, intonaci, znal základy hudební teorie. Díky houslím pak dělal ve hře na kontrabas rychlé pokroky. A navíc ho to hodně bavilo.
Kontrabas jako nástroj mnoha žánrů
Dlouho jsem si myslela, že kontrabasista usedne dopoledne na zkoušce k nástroji, večer na něj odehraje koncert a druhý den ho odtransportuje do nějakého sálu, kde na něj exceluje sólově. Jak daleko od pravdy jsem byla!
„I v klasické hudbě se liší orchestrální a sólový kontrabas. Sólový nástroj je seřízený tak, aby byl průraznější, zpěvnější, což v orchestru nechcete, protože by vyčuhoval. Navíc máte jiné struny, jiné ladění. V orchestru jdete na maximum, chcete z něj dostat masu zvuku, v sólovém hraní to není žádoucí. Jsou to dvě odlišné disciplíny. Když dohraju ve filharmonii, přepnu a vezmu si jiný nástroj. Ten na sólové hraní je můj miláček, pořídil jsem si ho před třemi lety. Pochází z mistrovské manufaktury Johann Rubner v Markneukirchenu, je to nová basa, ale atypická, má nádherný zvuk a hraje se na ni velmi pohodlně,“ popisuje Ondřej. Jeho další nástroj je pětistrunný, na něj hraje při výpomocích, a poslední nástroj, na který hraje, je basa z filharmonie.
A jak je to s multižánrovostí kontrabasu? Jeho barva se uplatní ve všech hudebních žánrech – v klasice, lidové muzice, jazzu, folku, popu, rocku, metalu i dechovce. V roce 2014 založil Ondřej se svými kolegy na konzervatoři soubor čtyř kontrabasistů Bumblebass. „Hrajeme repertoár od Bacha po Vlacha, třeba i Smoke on the Water od Deep Purple, Nothing Else Matters od Metalliky, Ježkovu písničku Život je jen náhoda nebo Vačkářův pochod. Ukazujeme lidem, co všechno naše nástroje dovedou, a máme z toho radost,“ říká.
Ondřej si ochotně zahraje i s cimbálkou, ale do jazzu se nepouští. „To je složitý žánr, kde hráč musí přemýšlet úplně jinak. Obdivuju všechny jazzové basisty, jejich harmonie, průchody, rytmické věci, a hlavně mistrovské ovládání pizzicat, která jsou schopni hrát rychle, dát jim různé barvy a čarovat s nimi. Neříkám, že bych to nezahrál, podle sluchu bych díky folkloru asi něco uhrál, ale rozhodně bych se do jazzu nepouštěl s přehnanou sebejistotou,“ drží se zpět Ondřej.
Kontrabasisté hrají vedle novějšího repertoáru i barokní a klasicistní skladby. Údajně i slavný Joseph Haydn napsal kontrabasový koncert, ale dochovaly se pouze dva takty s tématem. Miroslav Gajdoš, uznávaný český kontrabasista a celosvětově proslulý pedagog, na základě těchto taktů dokomponoval celý koncert. „Miroslav Gajdoš, to je kapitola sama o sobě. Mí profesoři na konzervatoři i na akademii jsou jeho žáci a já říkám, že jsem Gajdošův kontrabasový vnuk. To je člověk, který u nás udělal pro kontrabas tolik, že si to člověk ani neumí představit. Upravil například všechny Bachovy houslové Partity a nedávno jsem hrál jeho transkripci Bruchova Houslového koncertu. Pan profesor se nebrání vůbec ničemu, pro basu upravil i Dvořákův
Violoncellový koncert,“ říká Ondřej s obdivem.
„Kontrabasový Pogačar“ vs. zbytek světa
Z výčtu soutěžních úspěchů to vypadá, jako by se Ondřej zhlédl ve slovinském cyklistickém fenoménu. Co významná soutěž, to vítězství. Ale český kontrabasista stojí na zemi: „Než se takhle začalo dařit, předcházela tomu spousta neúspěchů. Řídil jsem se tím, co mi říkal můj učitel František Machač, že když se chce člověk naučit vyhrávat, musí předtím milionkrát prohrát. Připomínám si to dodnes a předávám to i svým žákům na pardubické konzervatoři, protože to je základ všeho – od získání zkušeností po poučení se z neúspěchu. Vždycky když jsem neuspěl, šel jsem se zeptat, co bylo špatně, abych se mohl zlepšit.“
Co ho odlišuje od jiných hráčů, konkurentů v soutěžích? „Myslím, že to je asi technika a výraz. Snažím se mít promyšlenou hudební složku, pracovat s barvami a dynamikou. Dnes na soutěž přijedou lidi výborně technicky připravení, hrají intonačně čistě a podobně jako u houslí se začínají řešit jen mikrodetaily. Už to není o tom, že někdo zahraje čistě a rychle, ale dělá se muzika s hudebními názory. Soutěže jsou subjektivní, každému porotci se líbí něco jiného. Ale já jsem se utvrdil v tom, že můj názor na hudbu není úplně špatný, a stojím si za ním,“ říká mladý kontrabasista.
Příští rok se hodlá zúčastnit své poslední soutěže, která se bude konat v Markneukirchenu, kde se po pěti letech uskuteční světové klání kontrabasistů. Mezitím ho ale čeká jiný významný krok – chystá se oženit. Když mluví o své budoucí ženě, s něhou zmiňuje její podporu a pochopení pro muzikantský život.
Ondřejovo celoživotní krédo vzniklo už na konzervatoři: „Chci lidem ukazovat, že kontrabas nemá jen doprovodnou úlohu. Můj plán je hrát a propagovat ho jako sólový nástroj.“
Seznamte se
Ondřej Sejkora (28)
Na kontrabas začal hrát ve třinácti letech pod vedením Radka Pokorného. V letech 2013–2019 studoval na Konzervatoři Pardubice u Františka Machače
a Radka Pokorného. Na brněnské JAMU, kterou absolvoval v roce 2024, studoval ve třídě Miloslava Jelínka. Od roku 2021 je členem Filharmonie Brno. Zároveň učí na Konzervatoři Pardubice a vedle sólového vystupování hraje v kontrabasovém kvartetu Bumblebass.
K jeho nejvýznamnějším úspěchům patří 1. cena a titul absolutního vítěze v kategorii do 30 let na Mezinárodní kontrabasové soutěži F. Simandla (2018), 1. cena na Mezinárodní kontrabasové soutěži K. D. von Dittersdorfa v Banské Bystrici v nejvyšší kategorii (2018), 1. cena a titul absolutního vítěze na Mezinárodní soutěži F. Černého a J. Geissla v Holicích (2019), účast na kontrabasové soutěži The Bradetich Foundation International Double Bass Solo Competition v Severním Texasu v USA (2017), vítězství na Mezinárodní kontrabasové soutěži ve Varšavě (2019) a 1. cena a zvláštní cena poroty za provedení skladby M. Gajdoše na 29. ročníku Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka v Brně (2023).
Pochází ze starého houslařského rodu. Dědeček jeho babičky byl slavný houslař Ladislav Prokop. Rodinná houslařská tradice však sahá ještě mnohem dál a její linie se neztrácí. Ondrův bratranec stále aktivně houslaří v Londýně a jeho dcera Viola pokračuje v rodové tradici.