Totalitní Španělsko se po smrti generála Franka v roce 1975 začalo svobodně nadechovat a prahlo po rebelovi s příčinou, který by oslovil elitu i děti ulice a rozmetal vzpomínky na temnou minulost. Našlo ho v nepravděpodobném celonárodním hrdinovi: andaluském, téměř negramotném cikánském zpěvákovi Camarónovi de la Isla.
Předtím než „z hlubin bezmoci a smutku vytáhl své cante jondo, kterému v úžasu naslouchat znamenalo dotýkat se nesmrtelnosti“, však musel Camarón rozmetat zatuchlou instituci flamenka a podle jednoho z jeho životopisců, britského publicisty Marcuse, vyrvat stagnující uměleckou formu ze spárů diktátora Franka.
Od roku 1992, kdy v jednačtyřiceti letech zemřel, se ještě nenašel nikdo, kdo by ho z trůnu sesadil. Ještě aby tak: vždyť se dočkal srovnání s Bohem a zavěšení na kříž jako Kristus. Fanouškovské modlářství v cikánské komunitě hraničilo s náboženstvím: Camarón byl stavěn nade všechno zlo a dobro. Kam přišel, všude ho obléhaly davy a matky před něho pokládaly nemocné děti, aby je pouhým dotekem vyléčil, a andaluští cikáni prý dodnes Bohu zazlívají, že si ho povolal k sobě jen proto, aby mu zpíval.
Je těžké do příběhu kanonizace flamenkového světce vstupovat s připomínkou o jeho závislosti na alkoholu, drogách a rychlých autech a stejně tak není snadné pochopit, proč je zobrazován jako flamenkový Che Guevara. Popkultura ale miluje předčasně zemřelé bouřliváky s nevyhnutelným osudem, a tak Camarón dodnes naplňuje romantické představy o chudém kováři se statusem rockové hvězdy, jehož Mick Jagger podle Marcuse kdysi požádal o výměnu spoďárů, protože se domníval, že by se z nich na něho mohlo přenést zpěvákovo magické kouzlo.
Skromný a plachý introvert přitom své zbožštění nechápal a od showbyznysu si držel odstup: nabídku zahrát za pořádný balík na soukromém večírku pro Rolling Stones odmítl stejně jako lukrativní americké turné s Gipsy Kings. Příznačná je pro něho také příhoda z vystoupení na švýcarském jazzovém festivalu v Montreux, kde se mu Quincy Jones vyznal z obdivu, zatímco Camarón nenápadně promotérovi Pino Saglioccovi šeptal do ucha: „Pino, kdo je ten černoch?“
José Monje Cruz se narodil v roce 1950 v andaluském městě San Fernando, pro blízkost k Atlantiku místními přezdívanému La Isla (Ostrov), a protože měl světlou pleť i vlasy a štíhlou postavu, strýc mu odmalička říkal Camarón de la Isla (Ostrovní kreveta). Základní školu nedokončil: musel pomáhat v otcově kovárně. Po jeho předčasné smrti vkládalo „zázračné dítě“ peníze do rodinného rozpočtu vydělané zpěvem flamenka, kterému se vyučilo u matky, známé zpěvačky a hostitelky cikánských mistrů a toreadorů. Do Madridu odešel v osmnácti letech a ničemu tady zpočátku vůbec nerozuměl. Dalších deset let tu živořil po klubech, než ho objevil manažer Antonio Sánchez Pecina, otec kytaristy Paco de Lucíi, a dvěma největším talentům své generace naplánoval společnou kariéru.
Oba mladíci, ačkoli Paco nebyl cikán, se navzájem obdivovali a spojovala je touha natřít to světu. Na devíti albech v letech 1969–1977 redefinovali flamenco, nesmírně ho omladili a nastavili mu takřka nepřekonatelná virtuózní měřítka. Zatímco Camarón trčel doma, z Paca se stala mezinárodní hvězda: natáčel úspěšná alba a vyjížděl na zahraniční turné. K parťákovi se loajálně vracel, bratrství ovšem znenadání skončilo. Peníze, jak jinak. Problém byl v tom, že Paco coby autor skladeb dostával větší honorář a tantiémy. Camarón totiž neskládal, pouze, jak napsal publicista Manuel Alonso Escacena, „chodil do studia s rukama v kapsách a zlatým hrdlem zazpíval, co mu předložili“. Přesto žádal o stejný podíl. I když se k sobě nakonec vrátili, stín finančního rozkolu nad nevšedním přátelstvím dvou renesančních géniů visel až do Camarónovy smrti.
Každopádně: než se stal spoluarchitektem nuevo flamenco a dotáhl do konce vizi Lole y Manuel, musel překonat sám sebe. Dokázal to v roce 1979 s albem La leyenda del tiempo, meteoritem nepředstavitelných rozměrů. Bylo to album, co láme dějiny: třeba jako Sgt. Pepper‘s Lonely Hearts Club Band od Beatles, kdy, parafrázováno básníkem Lorkou, „bude trvat hodně dlouho, než se narodí, pokud se vůbec narodí, tak dobrodružný Andalusan jako Camarón, aby takové umělecké dílo překonal“.
Paradoxně se album stalo jeho největším prodejním propadákem a dočkal se za něho jen samých nadávek, posměšků a odsouzení. Nikdy toho nelitoval a dva měsíce natáčení podle producenta Ricarda Pachóna představovaly nejšťastnější chvíle Camarónova života. Po celou dobu totiž obdivně sledoval sevillský rockový underground, odvázané hippies a pozorně naslouchal albům Smash, Lole y Manuel nebo Pata Negra a toužil po tom samém dobrodružství. Poskytl mu ho přítel Pachón a umožnil Camarónovi dotknout se tónů, na které zatím nikdo nedosáhl.
Legenda v oparu marihuany
„Španělsko se nořilo z obrovské černé díry; otevíraly se nové perspektivy svobody a důstojnosti, nastala doba obnovy, vyžadující i nový zvuk flamenka. Tušil jsem, že to přijde, protože jsem věděl, že se Camarón chce posunout dál, přesto, když mi zaklepal na dveře, přišlo mně to neuvěřitelné. S úmyslem zacelit trhlinu, kterou diktátor Franco způsobil mezi Španěly, jsem Camarónovi navrhl zhudebnit básně Fernanda Villalóna a Federika García Lorky, a hlavně verše z jeho hry Así que pasen cinco años s podtitulem Leyenda del tiempo (Legenda času). Camarónovi se pak zalíbila myšlenka, že by se toho ujal jeho kamarád z dětství Manuel Molina,“ vzpomínal v deníku El País velikán andaluského rocku Kiko Veneno.
Producent Pachón souhlasil, a tak se Camarón s manželkou La Chispou vydali za Manuelem a Lolou. Ubytovali se v jejich domě, nicméně na druhý den ráno Camarón oznámil producentovi, že z toho nic nebude a odjíždějí. Co se stalo? Velký malér: La Chispa si totiž s sebou vzala vlastní prostěradla a dala se hned do přestýlání, což Lole nevydýchala, obě cikánky se pohádaly a manželé, aby si zachovali tvář, spolu okamžitě přestali mluvit. Dnes to zní naprosto neuvěřitelně, ale do zrodu alba, které mělo do budoucna změnit dějiny flamenka, hned na začátku zasáhl spor o prostěradla.
Původně se také myslelo na Paco de Lucíu a ten zprvu souhlasil, pak ovšem dostal strach z otce, a tak Pachón pozval šestnáctiletého cikánského kytaristu Tomatita. „Pocházel z velmi tradiční andaluské venkovské rodiny a předpokládal, že bude Camaróna doprovázet v klasickém stylu, takže byl zpočátku ze všech těch vlasatých rockerů nervózní a považoval nás za šílence,“ napsal Pachón v eseji Camarón en el centro del nuevo flamenco.
Byl po úspěších s alby Lole y Manuel už zavedená firma, dokázal sehnat peníze a smlouvu u velkého vydavatelství. Nahrávací studio proměnil v jeden velký mejdan s vůní marihuany a Camaróna obklopil kamarády: napůl andaluskými rockery, napůl flamenkovými mistry. „Po Madridu, kam jsme se z mého studia v Seville přesunuli, se roznesla zpráva, že Camarón natáčí velmi zvláštní album. Zničehonic se tam proto stáhli další cikánští muzikanti, namístě ohromení uvolněnou atmosférou. Camarón s elektrickou kytarou stál ve středu a užíval si přítomnosti tak různorodé party vyměňující si mezi sebou znalosti, rytmy, nápady a způsoby života. Nikdo ve studiu neřešil, jestli se vůbec dostane do finální verze, každému šlo především o to být tam s Camarónem,“ popsal vznik alba Ricardo Pachón.
V čem je tak mimořádné? Ve všem, v jednom ovšem nejvíc: Camarón cikánské cante jondo ohromně zmelodičtěl a jedinečně prosytil rockem, dokonce nadmíru experimentálním. Elektrické kytary koexistovaly s flamenkovými, bicí s tleskáním a syntezátory se sbory. Znělo to odvážně, spontánně, hlasitě a revolučně. „Camarón nám jen řekl: „Přehraj mi ty Pink Floyd, co jsi včera poslouchal.“ Pak si je chvíli pobrukoval a začal zpívat způsobem, jaký jsme od něho ještě nikdy neslyšeli,“ popsal Camarónovo osvojování rockových vlivů Kiko Veneno, autor stěžejní skladby Volando voy ve stylu rumby.
S Camarónovou nenasytnou potřebou vylézt ze své ulity se přitom nepojilo vědomí, že tvoří dílo pro budoucí generace. Potvrdil to Gualberto, doprovázející zpěváka v závěrečné ukolébavce Nana del caballo grande na sitár: „My si neuvědomovali, že by album mohlo dostát svému názvu, a možná proto se tak stalo.“
Ortodoxní scéna ztuhla odporem a zpěvákovi fanoušci albem buď třískali o zem, nebo ho chodili naštvaně vracet do obchodů: protože TOHLE přece není Camarón. Potkalo ho něco podobného jako kdysi Boba Dylana na festivalu v Newportu, když vzal do rukou elektrickou kytaru: flamenkoví zpěváci ho nařkli z natočení „strašlivě ošklivé“ desky. „Stát po boku Camaróna mně dodalo velkou prestiž, na druhou stranu na mně visel stín zodpovědnosti za jeho zradu flamenka, a kdyby nešlo o něho, musel bych pravděpodobně ze Španělska emigrovat,“ řekl kytarista Raimundo Amador.
Puritánům, kteří mu hrozili věčným peklem, Camarón nevěnoval pozornost, nestáli mu za to, a cikánům křičícím o zradě vzkázal: „Nejde přece o naše flamenco, natočil jsem popové flamenkové album.“
Přesto ho jejich zklamání mrzelo. Nezbývalo, než se jim zavděčit: vrátil se k Paco de Lucíovi a nadále už zpíval jen klasické flamenkové písně, až fanoušci přestávali dýchat, a slovy novináře Jamese Kirkupa „s každým jeho nádechem cítili agónii a zuřivý křik vzpouzející se v bolestech pozemského bytí“.
Na album La leyenda del tiempo se pak na dlouhá léta zapomnělo (v reedici vyšlo až v roce 2013), nicméně z Camaróna, jak si zkráceně začal říkat, se mezitím stala celonárodní hvězda, jakou flamenco zatím nepoznalo.
Jak v sobě zabít truchlící zvíře
„Pamatuji si, jak jsme v Madridu zorganizovali flamenkový koncert a v klubu sedělo osmnáct lidí, z nichž nejmladší odešel před třemi lety do důchodu. Mladí přitom toužili vyjít si ven a užít si kulturu. Naštěstí tam potkali Camaróna. Naprosto změnil složení flamenkového publika a zahrnul do něho necikány i rockery, kteří jinak poslouchali Iggyho Popa,“ zavzpomínal na lámání chleba ve vnímání flamenka v magazínu GQ Juan Verdú, ředitel madridského festivalu Suma Flamenca.
Charismatický, málokdy se usmívající dlouhovlasatý cikán hypnotizoval davy v obřích halách, ocitl se na stránkách mainstreamových magazínů, okupoval rádio a televizi a vstupoval do života Španělů, sledujících jeho bohatýrské koncertní výjezdy do Paříže, New Yorku nebo Londýna, kde v roce 1989 ve studiu Abbey Road natočil s Royal Philharmonic Orchestra nádherné album Soy Gitano, jedno z nejprodávanějších v historii flamenka.
Před Camarónem flamenkoví zpěváci nenosili moc plnovousy, on najednou ano. Na ruce měl vytetovaný půlměsíc se židovskou hvězdou, v uších náušnice a oblečením udával módní trendy. Aby se z někoho ale stal navždy hrdina, musel zemřít mladý, teprve pak se prý zrodí mýtus o jeho nesmrtelnosti. A takovému osudu šel Camarón sebevražedně naproti: na pódiu se rval s emocemi do padnutí, kouřil osmdesát cigaret denně, dopřával si hašiš a k alkoholu přidal těžkou závislost na heroinu; aby mohl spát, cpal do sebe rohypnol. Flamenco sice doslova mávnutím ruky oživil, neutěšitelné zvíře truchlící za cikánskou krev v sobě ale nezabil.
Rakovinu plic mu diagnostikovali v lednu 1992 a 2. července zemřel. Víceméně v přímém přenosu: lékaři z barcelonské nemocnice podávali veřejnosti pravidelné zprávy o jeho stavu a Camarónově smířlivém očekávání smrti. Když na ni došlo, sjely všechny vlajky ve městě na půl žerdi, starosta oznámil třídenní smutek a umělci zrušili svá vystoupení. Pohřbu se po boku manželky La Chispy a čtyř dětí v San Fernando zúčastnilo podle mnohých okolo sto tisíc lidí z celého Španělska i ze světa.
Dva měsíce nato se v Barceloně narodila Rosalía Vila Tobella, a když jí ve třinácti letech Camarón explodoval v hlavě, neměla prý na vybranou: chtěla se mu podobat, a tak začala studovat flamenco. „Byl jedním z největších zjevení mého života. Kdykoli jsem ho slyšela zpívat, pomyslela jsem si: Camarón ví něco, co my ostatní ne,“ řekla Rosalía, která stejně jako on změnila hru: k flamenku přitáhla mladé lidi, kteří by ho jinak neposlouchali, ani kdyby jim za to zaplatili, a svou generaci, pravda, za méně dramatických okolností, ponoukla k přebrání budoucnosti flamenka.
Legendu o cikánovi, který věřil tomu, že pokud bude moci zpívat, tak ho smrt nikdy nedostihne, převyprávělo mnoho knih, filmů nebo dokumentů a v Andalusii na Camaróna narazíte takřka na každém kroku. Z novely El sabor a sangre no se me quita de la voz (Chuti krve se ve svém hlasu nikdy nezbavím) ale nabydete dojmu, že pod kůži se mu v roce 2022 možná nejvíc dostal spisovatel Javier Santiso. Na zhruba šedesáti stranách se ponořil do Camarónovy mysli a v extázi, ve větách oddělených pouze čárkami, za něho vychrlil životní příběh o tom, jak nalezl svůj hlas a zjistil, „že když tě něco hodně bolí, můžeš zpívat z břicha, dokud ti nevylezou z pusy vnitřnosti“.
„Hlas ke Camarónovi nepřišel v kostele nebo školním sboru, ale neohlášeně, jako noční zloděj, a později si šel prý svou cestou, jako toulavý pes.“ Hltáte ta slova ve stejném trysku, v jakém je autor napsal, ale co chvíli se zastavíte, jako byste narazili do zdi, a fascinovaně si prohlížíte zpěvákovy portréty od slavné španělské cikánské výtvarnice Lity Cabellut nucené je prý namalovat způsobem, jakým Camarón čelil smrti: „Bil ji bulerías, s každým fandangem jí vytrhával oči a s otevřenými dlaněmi přijímal život. S flamenkem utíkal, aby ho smrt nedohonila.“
Čistá pravda Israele Fernándeze
Už od pohledu symbolizuje ty nejromantičtější představy o cikánech: vysoký, vlasatý, vousatý fešák z La Manchy s křížkem na krku a prsteny na rukách, který ví, jak s odhalenou hrudí vést svobodně koně pít. Camarónovi jako by z oka vypadl a podobně expresivně lahodný má i hlas, což nemohlo uniknout Micku Jaggerovi. Odmítl prý jednou odjet ze Španělska předtím, než mu soukromě zazpívá, protože dobře tušil, že Israel Fernández už teď klepe na dveře flamenkového nebe. A to generačnímu idolu bylo v roce 2026 teprve osmatřicet let.
„Jako malý chlapec jsem si v autě hrál na posluchače hudby. Požádal jsem otce o svolení, usadil se za volant, do přehrávače nasadil Camaróna a předstíral, že řídím,“ vzpomínal Fernández na mládí v rodné vesnici Corral de Almaguer, kam jeho rodina dorazila z Andalusie. S místními dětmi mezi zchátralými baráky natočil videoklip skladby La inocencia (Nevinnost), zatímco do studia si pozval kluky a holky ze sevillské čtvrti Las 3000 Viviendas s pověstí nebezpečného ghetta a producenta El Guincha, pobočníka Rosalíe z alba El mal querer.
Není bez zajímavosti, že zhruba ve stejné době, kdy Fernández „řídil“ s Camarónem, praskala kamarádce Rosalíi na barcelonském parkovišti hlava z toho samého zpěváka. A zatímco ona se vydala cestou experimentování, on něco takového odmítl, protože vokální experimenty podle něho patří do laboratoře, a trvá na čistém nefalšovaném flamenkovém zpěvu, vycházejícím z klasické tradice, kterou se sám, jen z poslechu a bez učitelů, naučil. S přesvědčením, že cantaorem se nenarodíte, musíte se jím s důvěrou v sebe sama teprve stát: „Kdo má cíl, má i konec.“
Při skládání vlastních skladeb a poezie jde ovšem Fernández nad rámec ortodoxie: Camaróna a další staré mistry sice obdivuje, do klece s nimi se ale odmítá nechat uzavřít a s hlubokou znalostí flamenkových stylů syrově naříká po svém, jako cikán 21. století; to prostě nepřeslechnete, ať už má vedle sebe kytaristu, sedí sám za klavírem, zpívá s Flamenco Jazz Company, nebo stojí uprostřed hardrockové bouře skupiny Frente Abierto. „Nejsem barvoslepý, vím, jaké barvy flamenco obnáší, a já rád hledám takové, které zatím nikdo nehledal,“ odpověděl Fernández na dotaz, proč se jako švec nedrží svého kopyta a přijímá nabídky od rappera Dellafuenteho, super star Omara Montese nebo zpívající herečky Najwya Nimri. Vedle toho, že nikomu z nich neposloužil jako ozdoba, bychom se třeba nedočkali jeho účasti na mexicko-španělském projektu Chanela Clicka nebo krásné a srdcervoucí písně Bocas do mundo, duetu s portugalskou fado zpěvačkou Sarou Correiou. Zatímco ona tvrdí, že neexistuje způsob, jak se naučit něco, co máte hluboko ve své duši, Fernández se cítí jako příjemce daru. Ne nutně ho v sobě najdete, vždycky ale musíte pít z těch nejlepších zdrojů: „Pokud máte na dosah pramen čisté vody, nepůjdete se přece napít do louže.“
„Zpívám, abych zůstal naživu.“ Od koho jsme to jen slyšeli… takže zase Camarón, prý zrcadlo, do kterého se dívá Fernández sám na sebe a prý vidí, jaký je proti němu drobeček. Přezdívku „Camarón naší doby“ proto vyloženě nesnáší; připadá mu neuctivá.
Mluví o tom i v krátkém dokumentu Canto porque tengo que vivir (Zpívám, abych zůstal naživu). Je obklopený rodinou z dlouhé linie pouličních prodejců a sběratelů kovového šrotu a blízkými přáteli. Ze školy odešel v jedenácti a vzápětí nato exceloval v prvních soutěžích. Blýsknul se v televizi, vyrazil na turné se souborem Flamenco Hoy Carlose Saury a ještě mu nebylo dvacet, když vydal chválené album Naranjas sobre la nieve (Pomeranče na sněhu).
Za čtvrté album Amor získal v roce 2020 nominaci na Latin Grammy a na svou stranu si získal puritány i mladé posluchače. „Dokážu zazpívat siguiriyas s elektronikou, aby to pořád byla siguiriyas, které se nic nevyrovná, a čím víc mladých lidí to přiláká do flamenkového kostela, tím jsem šťastnější,“ vysvětlil Fernández spolupráci s producentem Pionalem na albu Pura sangre z roku 2023.
Ve Španělsku přitom panuje shoda, že s věrným kytaristou Diegem del Morao tvoří nejsilnější flamenkové duo současnosti; bez sebemenších pochybností srovnávané s dvojicemi Camarón / Paco de Lucía a Enrique Morente / Pepe Habichuela. S Pionalem a jeho ambientní elektronikou ale nic neriskoval, jen pro své autobiografické písně hledal zvukově pestřejší podobu.
Na termín pura sangre – čistá krev – narazíme v seriálu častěji, a přestože se v mnoha případech vztahuje k cikánskému původu flamenka a čistotě žánru, Fernández má na mysli jeho upřímnost, autentičnost a důležitost, co v něm je pravda a co faleš. „Když lžete v hudbě, tak lžete i v životě. Čistá krev je o pravdě, lásce a věrnosti. Nemá to nic společného s hudební fusion, protože ta může být sice skvělá, ale bez pravdy nebude nikdy čistá,“ řekl Fernández v rozhovoru pro magazín Songlines. A v nejvypjatější skladbě Al tercer mundo (Do třetího světa) volá i po univerzální pravdě: „Nerozumím politice, pouze svým pocitům. Skladba mě napadla při sledování jednoho dokumentu o vesmíru a uvědomil jsem si, kolik peněz utrácíme za pokusy dostat se na Mars, kde žádní lidé nežijí, a najednou na mě vyskočila reklama se žádostí, abych přispěl na děti v Africe. Přijde mně to nespravedlivé, a proto zpívám: Pojďme předtím, než se vrhneme na jiný, napravit náš svět a dejme v něm hlas těm, kteří ho pořád ještě nemají.“